Do houslařského ateliéru si chodí lidé z okolí jen tak popovídat
Kovový zvonek nade dveřmi se už pokolikáté vesele rozezní. V Lublaňské ulici, v blízkosti rušné křižovatky na I. P. Pavlova, je krámek, který vypadá, jako by ho tu někdo zapomněl ze staré doby. Už jen ten ručně psaný a malovaný vývěsní štít je něco, co se dnes málokde vidí. Uvnitř je to podobné. Vítejte v houslařském ateliéru Vávra.
Tomáš Vávra
Vinohradský ateliér funguje jako krámek, dílna a přirozené sousedské centrum současně. Chodí sem zákazníci i lidé z okolí. Povídají si s mistrem houslařem, kousek od nich stojí ponk, nad ním visí desítky dlátek, ve skleněné výloze občas někoho zaujmou vystavené miniatury housliček a koupí je jako dárek pro někoho, kdo má k muzice blízko, nebo jako rekvizitu k loutkám.
Je to nevšední prostředí s vůní pryskyřice a klihu, místo obrazů všude kolem visí housle, violy a smyčce. Tak trochu retro muzeum. „Rozjelo se to za covidových omezení, kdy tady v okolí bylo skoro všechno zavřené. Tak si sousedi zvykli místo do hospody chodit ke mně,“ vypráví Tomáš Vávra ze známého houslařského rodu, kde se láska k uměleckému řemeslu dědí z otce na syna už čtvrtou generaci. Housle a violy se v jejich rodině staví už 130 let, stěny ateliéru zdobí fotografie a vlastnoručně psaná srdečná poděkování za skvělé nástroje od slavných houslistů, Josefa Suka a Václava Hudečka. Sóloví houslisté mívají několik houslí, Hudeček měl jedny od otce současného houslaře, uznávaného mistra Karla Vávry, Suk měl housle od mistra Špidlena a jedny od Vávrova dědečka. Musely to být zajímavé hovory, které spolu houslisté a houslaři vedli. Houslařský ateliér je v Lublaňské ulici už 57 let a houslista Josef Suk, čestný občan Prahy 2, bydlel desítky let nedaleko, na Karlově náměstí. Asi ta hudební enkláva není náhoda, Praha je odjakživa muzikantské centrum. A Praha 2 lokalitou, kam se stěhují houslisté i houslaři – Václav Hudeček, Josef Suk, Jaroslav Svěcený, těsně za hranicí Dvojky je v Jugmannově ulici ateliér houslaře Jana Špidlena, nejmladšího z věhlasného pražského houslařského rodu.
Dvojka má houslařské ateliéry dva
Jen čtyři stanice tramvají odtud, a ocitnete se v houslařském ateliéru Jana Sokola. Nachází se ve Vyšehradské ulici, v přízemí bytového domu, kde jeden čas bydlela spisovatelka Božena Němcová. Tady na Novém Městě funguje houslařský ateliér přes 100 let, sem chodí zákazníci kvůli opravám smyčcových nástrojů a restaurování těch historických.
Jan Sokol
I tady jsou různé housle, violy a violoncella. Na stěnách visí koňské žíně pro smyčce, je tu hořáček pro nahřátí klihu, k sezení slouží i kulaté židličky „thonetky“. V polici pod stropem jsou nařezaná dřeva pro stavbu houslí, některá jsou tak stará, že jsou polepená novinami s články psanými švabachem. „Na houslařině mě baví, že je stále co objevovat. Takové staření dřeva, na to je bezpočet fíglů. Staření znamená napodobit nové dřevo jako staré. To použiju, když přijde někdo s historickými houslemi, že se mu kousek odštípl,“ vypráví Jan Sokol.
Je první svého rodu, který se věnuje houslařině. Jeho otec Jan Sokol byl filozof, vysokoškolský pedagog, v Tošovského vládě ministr školství a v roce 2003 poslední protikandidát Václava Klause ve volbách na prezidenta. Jeho dědeček Jan Patočka byl jedním z našich nejvýznamnějších filozofů a jeden z prvních mluvčích Charty 77, pro mnoho lidí mravní vzor. Hudební nadání měla maminka, která hrála na klavír. „Co říkali na mé povolání? Táta byl asi rád, že jsem si vybral houslařinu. Rodiče mě a bratra se sestrou naprosto respektovali a nechávali nám svobodu v rozhodování,“ říká Jan Sokol ml. Je vidět, že to ve své houslařské dílně má hodně rád. Na zdi má plaketu Bedřicha Smetany, na skříni bustu Antonína Dvořáka a malého Buddhu.
Ne rivalita, ale přátelství
Mezi houslaři jsou běžné přátelské vztahy. Podle Jana Sokola je to družný obor, což tomuto uměleckému řemeslu prospívá. V naší zemi působí několik desítek houslařů, znají se mezi sebou, sdružují se v Cechu houslařů pražských nebo Kruhu umělců houslařů, jehož předsedou je právě Jan Sokol. Jeho členové se jednou či dvakrát do roka sejdou, pokaždé na jiném místě, ale nikdy nesmí chybět pečená šunka a pivo. Vyměňují si zkušenosti, i různé fígle. Housle mají svá tajemství, o nichž laik nic neví. Dívám se na několik dřevěných kolíčků a divím se, proč tu jsou. „To jsou duše,“ vysvětlí Jan Sokol. „Duše se dává dovnitř houslí mezi desky, takže není vidět. Ale bez duše by se hraní nedalo poslouchat, housle by hučely,“ dodává. Na rozdíl od té lidské je duše houslí hmatatelná. Jedno mají stejné: Housle bez duše nejsou nic moc. A člověk bez duše? To samé.
V lidském životě někdy fungují osudové náhody. Pro houslařinu se Jan Sokol rozhodl, když viděl Karla Vávru v ateliéru v Lublaňské ulici. Zaujal ho ponk a ruční práce u něj, ve vinohradských krámech věc nevídaná. U Karla Vávry se vyučil, byli v tom nově vzniklém oboru pouze dva žáci – on a houslařův sny Tomáš. Během prvních tří let učení pracoval právě v jeho ateliéru v Lublaňské ulici, pak nastoupil k Čestmíru Musilovi právě sem do Vyšehradské ulice. „Mám Karla Vávru rád, i když byl docela přísný, chválil málokdy. Ten učební obor vlastně u ministerstva kultury prosadil, vydupal ho ze země, částečně i s mým tátou, a psal pro nás i učební osnovy, které byly zcela formální, stálo v nich například opracování dřeva pilníkem nebo opracování dřeva rašplí,“ vzpomíná na tu dobu. Karel Vávra ještě občas do synova ateliéru na Vinohradech zajde, ale pouze to tam obhlédnout, pracovat mu už vysoký věk nedovolí.
Doba je však jiná, dnes oba houslaři nejčastěji opravují staré housle, protože v Praze je hodně muzikantů a dětí v ZUŠ, jejichž nástroje potřebují opravit. Děti ze základních uměleckých škol by si Vávrovy originály nemohly koupit, rozhodující je dnes cena. Nejlevnější housle stojí několik tisíc korun, jen samotný smyčec, pokud je dobrý, i 5000 eur. A italské stradivárky? Na nejslavnější a nejžádanější housle světa, které proslavil svou hrou i Paganini, byste nenašetřili, stojí až desítky milionů korun.
Hmatník, kobylka, hlavice šneková
Postavit nové housle zabere zhruba 200 hodin. A výsledkem jsou bílé housle, které jsou v této fázi ještě nenalakované. Lakování, to je hotová alchymie. O výrobě houslí mají lidé zromantizované představy, ale není se čemu divit, když samotné názvy jednotlivých dílů houslí znějí tak zvláštně – kobylka, hmatník, duše, hlavice šneková… V ateliéru Vávra mě upoutá tabule s křídou a nápis KOB. „To je má zkratka pro kobylku, píšu si tam, co potřebuju sehnat,“ odtajnil Tomáš Vávra. Přichází muž a z pouzdra vyndává smyčec. Jako by nás slyšel. „Žabka mi nejde utáhnout,“ ukazuje. Vyzvedává jiné smyčce, už opravené, a diskutuje s houslařem o způsobu opravy. „Víte, co je dobrý smyčec? Že neproleze žíněmi. Můj otec říkával, že když proleze, tak to není smyčec, ale rákoska,“ směje se Tomáš Vávra.
A zase zvoní zvonek nad dveřmi, tentokrát přichází se smyčcem mladá dívka. Představí se jako Ema z Prahy 6 a je vidět, že se s houslařem znají. „Jsem tu už poněkolikáté. Tento ateliér jsem neobjevila, doporučili mi ho v základní umělecké škole, kde se učím hrát. A jsem s panem Vávrou moc spokojená.“
Také do Sokolova ateliéru chodí často lidé kvůli opravám, běžné je i potahování smyčců. Jan Sokol poskytuje i poradenství, například před koupí nového nástroje. Oba houslaři se shodují, že zbohatnout je v téhle branži dost těžké, oba mají dílenské prostory v pronájmu. Ptám se, zda je to prestižní povolání, a je vidět, že takto o tom nepřemýšlí. „Je ale pravda, že houslisté si houslařů váží,“ nakonec odpoví Jan Sokol. Asi ano, když Václav Hudeček písemně poděkoval Karlu Vávrovi za nástroj s oslovením: „Drahý příteli.“ A Jan Sokol přidal historku ze života: „Před lety jsem tady měl tovaryše, byl to Láďa Prokop z chrudimského houslařského rodu. Byl šikovný a jednoho dne odešel do Londýna. Pracuje tam v přední firmě, která opravuje i stradivárky. Tak jsem se ptal, kolik je v Londýně houslařů. Povídá: jako much, ale to, co děláš ty, tam dělají tak čtyři.“
Kdysi se říkalo, že v hudbě život Čechů. Třeba to ještě pořád platí.
kla