Do houslařského ateliéru si chodí lidé z okolí jen tak popovídat

Mezi houslaři jsou běžné přátelské vztahy. Samotní houslaři potvrzují, že je to družný obor, což tomuto uměleckému řemeslu prospívá.

ŽIJÍ MEZI NÁMI

V

nohrds telér funue o rme, díln přrozené

sousedsé centrum součsně Chodí sem zzníc ldé

zoolí Povídí s smstrem houslřem, ouse od nch stoí

pon, nd ním vsí desít dlte, ve sleněné vloze občs

něoho zumou vstvené mntur houslče oupí e o

dre pro něoho, do m muzce blízo, nebo o revztu

loutm

Je to nevšední prostředí svůní prsřce lhu, místo

obrzů všude olem vsí housle, vol smčce T trochu

retro muzeum „Rozelo se to z covdovch omezení, d td

voolí blo soro všechno zvřené T s soused zvl místo

do hospod chodt e mně,“ vprví Tomš Vvr ze znmého

houslřsého rodu, de se ls umělecému řemeslu dědí

zotce n sn už čtvrtou enerc Housle vol se vech

rodně ství už 130 let, stěn teléru zdobí fotorfe vlstno

-

ručně psn srdečn poděovní z svělé nstroe od slvnch

houslstů, Josef Su Vclv Hudeč Sóloví houslsté mí

-

ví něol houslí, Hudeče měl edn od otce součsného hou-

slře, uznvného mstr rl Vvr, Su měl housle od mstr

Špdlen edn od Vvrov dědeč Musel to bt zímvé

hovor, teré spolu houslsté houslř vedl Houslřs telér

e vLublňsé ulc už 57 let houslst Josef Su, čestn občn

Prh 2, bdlel desít let nedleo, n rlově nměstí As t

hudební enlv není nhod, Prh e odžv muzntsé

centrum APrh 2 loltou, m se stěhuí houslsté houslř

– Vclv Hudeče, Josef Su, Jroslv Svěcen, těsně z hrncí

Dvo e vJumnnově ulc telér houslře Jn Špdlen,

nemldšího zvěhlsného pržsého houslřsého rodu

Dvo m houslřsé telér dv

Jen čtř stnce trmví odtud, octnete se vhouslřsém

teléru Jn Sool Nchzí se ve Všehrdsé ulc, vpřízemí

btového domu, de eden čs bdlel spsovtel Božen

Němcov Td n Novém Městě funue houslřs telér přes

100 let, sem chodí zzníc vůl oprvm smčcovch nstroů

resturovní těch hstorcch

Itd sou různé housle, vol voloncell N stěnch vsí

oňsé žíně pro smčce, e tu hořče pro nhřtí lhu, sezení

slouží ulté ždlč „thonet“ Vpolc pod stropem sou

nřezn dřev pro stvbu houslí, něter sou t str, že sou

polepen novnm sčln psnm švbchem „N houslř

-

ně mě bví, že e stle co obevovt Tové stření dřev, n to

e bezpočet fílů Stření znmen npodobt nové dřevo o

stré To použu, dž přde nědo shstorcm houslem, že

se mu ouse odštípl,“ vprví Jn Sool

Je první svého rodu, ter se věnue houslřně Jeho otec

Jn Sool bl flozof, vsoošols pedo, vTošovsého vl

-

dě mnstr šolství vroce 2003 poslední protnddt Vclv

luse ve volbch n prezdent Jeho dědeče Jn Ptoč bl

edním znšch nevznmněších flozofů eden zprvních

mluvčích Chrt 77, pro mnoho ldí mrvní vzor Hudební ndní

měl mmn, ter hrl n lvír „Co říl n mé povolní

Tt bl s rd, že sem s vbrl houslřnu Rodče mě br

-

tr se sestrou nprosto respetovl nechvl nm svobodu

vrozhodovní,“ ří Jn Sool ml Je vdět, že to ve své houslř

-

sé dílně m hodně rd N zd m pletu Bedřch Smetn,

n sřín bustu Antonín Dvoř mlého Buddhu

Ne rvlt, le přtelství

Mez houslř sou běžné přtelsé vzth Podle Jn Sool

e to družn obor, což tomuto umělecému řemeslu prospív

Vnší zem působí něol desíte houslřů, zní se mez se

-

bou, sdružuí se vCechu houslřů pržsch nebo ruhu umělců

houslřů, ehož předsedou e prvě Jn Sool Jeho členové se

ednou č dvrt do ro sedou, poždé n ném místě, le

nd nesmí chbět pečen šun pvo Vměňuí s zušenos

-

t, různé fíle Housle mí sv temství, onchž l nc neví

Dívm se n něol dřevěnch olíčů dvím se, proč tu sou

„To sou duše,“ vsvětlí Jn Sool „Duše se dv dovntř houslí

mez des, tže není vdět Ale bez duše b se hrní nedlo

posloucht, housle b hučel,“ dodv N rozdíl od té ldsé

e duše houslí hmtteln Jedno mí stené Housle bez duše

nesou nc moc Ačlově bez duše To smé

Vldsém žvotě něd funuí osudové nhod Pro hou

-

slřnu se Jn Sool rozhodl, dž vděl rl Vvru vteléru

ovov zvone nde dveřm se už poolté vesele

rozezní V Lublňsé ulc, v blízost rušné řžovt

n I P Pvlov, e rme, ter vpd, o b ho tu

nědo zpomněl ze stré dob Už en ten ručně psn

 mlovn vvěsní štít e něco, co se dnes mlode

vdí Uvntř e to podobné Vítete v houslřsém

teléru Vvr

Do houslřsého teléru s chodí ldé z oolí en t popovídt

5

vLublňsé ulc Zul ho pon ruční prce uně, ve vno-

hrdsch rmech věc nevídn Url Vvr se vučl, bl

vtom nově vznlém oboru pouze dv žc – on houslřův

sn Tomš Během prvních tří let učení prcovl prvě veho

teléru vLublňsé ulc, p nstoupl Čestmíru Muslov

prvě sem do Všehrdsé ulce „Mm rl Vvru rd, dž

bl docel přísn, chvll mlod Ten učební obor vlstně

umnsterstv ultur prosdl, vdupl ho ze země, čstečně

smm ttou, psl pro ns učební osnov, teré bl zcel

formlní, stlo vnch npříld oprcovní dřev plníem nebo

oprcovní dřev ršplí,“ vzpomín n tu dobu rel Vvr

eště občs do snov teléru n Vnohrdech zde, le pouze

to tm obhlédnout, prcovt mu už vso vě nedovolí

Dob e vš n, dnes ob houslř nečstě oprvuí stré

housle, protože vPrze e hodně muzntů dětí vZUŠ, echž

nstroe potřebuí oprvt Dět ze zldních umělecch šol

b s Vvrov ornl nemohl oupt, rozhoduící e dnes

cen Nelevněší housle stoí něol tsíc orun, en smotn

smčec, poud e dobr, 5000 eur Atlsé strdvr N

neslvněší neždněší housle svět, teré proslvl svou

hrou Pnn, bste nenšetřl, stoí ž desít mlonů orun

Hmtní, obl, hlvce šneov

Postvt nové housle zbere zhrub 200 hodn Avsledem

sou bílé housle, teré sou vtéto fz eště nenlovné

Lovní, to e hotov lchme Ovrobě houslí mí ldé zro

-

mntzovné předstv, le není se čemu dvt, dž smotné

nzv ednotlvch dílů houslí zněí t zvlštně – obl,

hmtní, duše, hlvce šneov Vteléru Vvr mě upout

tbule sřídou nps OB „To e m zrt pro oblu, píšu

s tm, co potřebuu sehnt,“ odtnl Tomš Vvr Přchzí muž

zpouzdr vndv smčec Jo b ns slšel „Žb m

nede uthnout,“ uzue Vzvedv né smčce, už oprvené,

dsutue shouslřem ozpůsobu oprv „Víte, co e dobr

smčec Že neproleze žíněm Mů otec řívl, že dž proleze,

t to není smčec, le ros,“ směe se Tomš Vvr

Azse zvoní zvone nd dveřm, tentort přchzí se smč

-

cem mld dív Předství se o Em zPrh 6 e vdět,

že se shouslřem zní „Jsem tu už poněolté Tento telér

sem neobevl, doporučl m ho vzldní umělecé šole, de

se učím hrt Asem spnem Vvrou moc spooen“

Té do Soolov teléru chodí čsto ldé vůl oprvm,

běžné e pothovní smčců Jn Sool postue porden

-

ství, npříld před oupí nového nstroe Ob houslř se

shoduí, že zbohtnout e vtéhle brnž dost těžé, ob mí

dílensé prostor vpronmu Ptm se, zd e to prestžní

povolní, e vdět, že tto otom nepřemšlí „Je le prvd,

že houslsté s houslřů vží,“ nonec odpoví Jn Sool As

no, dž Vclv Hudeče písemně poděovl rlu Vvrov z

nstro soslovením „Drh přítel“ AJn Sool přdl hstoru

ze žvot „Před let sem td měl tovrše, bl to Lď Proop

zchrudmsého houslřsého rodu Bl šovn ednoho dne

odešel do Londn Prcue tm vpřední frmě, ter oprvue

strdvr T sem se ptl, ol e vLondně houslřů Poví

-

d o much, le to, co dělš t, tm dělí t čtř“

ds se řílo, že vhudbě žvot Čechů Třeb to eště pořd

pltí kla

ČÍSLO  – VĚTEN 

Tomš Vvr

Jn Sool