Na knihách se zbohatnout nedá. Jsou spíš pro radost
Antikvariát na Královských Vinohradech je místo, kde se zastavil čas.
Jan Vebr, Antikvariát na Královských Vinohradech
Venku je zrovna vedro k zalknutí. Ale když na rohu ulic Rumunská a Londýnská sejdete po několika schodech a vejdete do sklepních prostor, čeká vás příjemný chládek. A nejen to, nadechnete se i specifické vůně papíru ve starých knihách. Antikvariát na Královských Vinohradech je místo, kde se zastavil čas.
„Přijďte mezi třetí a čtvrtou odpoledne, to je tady většinou klid a můžeme si popovídat,“ říká při domlouvání schůzky Jan Vebr, který zdejší antikvariát provozuje už přibližně deset let. Zvyky zdejších zákazníků očividně dobře zná, protože kromě skupinky turistů, která do jeho antikvariátu zamířila zřejmě omylem, je tu „provoz“ skutečně minimální. Prohánějí se tu jen dva psi, bílý pudl Manfréd neboli Fréďa, a tmavý Vilda, kterého majitel zrovna jen hlídá.
„V roce 1989 jsem přišel z vojny a nechtěl jsem pracovat ve strojírenském oboru, který jsem vystudoval. Tak jsem šel pracovat do antikvariátu,“ začíná Jan Vebr vyprávět svůj životní příběh. „Nejdřív jsem byl na Můstku, potom na Vinohradské blízko Jiřího z Poděbrad. Tam jsem byl 23 let, ale domácí mi ze dne na den zvedla nájem na dvojnásobek, takže jsem se musel stěhovat. Shodou okolností ale majitel domu zrekonstruoval nebytový prostor právě v tomhle domě a nechtěl v něm mít žádnou restauraci, ale něco klidného. Tak jsme si padli do noty,“ říká. Nyní už patří ke koloritu Královských Vinohrad. „Už jsem tady profláklý, nemůžu ani jít po ulici, aniž by mě někdo nepozdravil,“ směje se.
Do prostor v Rumunské ulici si s sebou stěhoval nejen knihy, ale také hudební nosiče, a to jak CD, tak vinylové LP desky, které v posledních letech zažívají díky znovuobjevené lásce posluchačů ke gramofonům renesanci. A nejen to, najdete tu i skutečný analogový jukebox na tzv. singly, vinyly o dvou skladbách. „Na stará kolena jsem si koupil polský jukebox z roku 1970. V mládí jsem vyrůstal na bigbítu, dnes už přicházím na chuť i starší muzice,“ říká Vebr, kterého můžete v antikvariátu zastihnout například v triku kapely Visací zámek, české punkové legendy.
„Mladí lidé začínají přicházet na to, že knihu je lepší si osahat“
Dobrá nálada jej přece jen trochu přejde, když se bavíme o všeobecném propadu prodeje v kamenných obchodech a nástupu e-shopů. „Už jsem tady zažil daleko lepší časy,“ přiznává. Asi jako všem obchodníkům mu téměř smrtelnou ránu zasadila pandemie covidu. „Od té doby šel samozřejmě prodej úplně všeho diametrálně dolů, všechno je jinak. Rozrostly se aplikace, lidé nakupují doma z počítače a telefonu,“ říká. Sám má na stránkách www.antikvariat-vinohradska.cz e-shop, nabízí v něm však především tituly, které nelze najít v kamenném obchodě a naopak.
Do antikvariátu – a tento není výjimkou – však lidé chodí i s jiným záměrem než jen nakoupit zboží. Antikvariát je pro mnoho lidí místo, kde lze narazit na nečekaný poklad. Na rozdíl od běžného knihkupectví člověk často neví, co najde. Někteří si sem chodí pro inspiraci, sběratelé zde hledají knihy s historickou hodnotou. A jsou i tací, kteří mají rádi specifický genius loci, který je obchodům s již přečtenými knihami vlastní. „Je pravda, že antikvariáty se stále drží, ale spousta kolegů zavřela a přešla jen na internet. Nájmy jsou šílená koule u nohy, a na knihách moc nevyděláte. Je to spíš pro radost,“ připouští.
Zároveň ale poněkud optimističtěji říká, že jeho antikvariát a kouzlo s ním spojené začínají objevovat mladí lidé. Ostatně v okolí je hned několik škol. „Spousta z nich začíná přicházet na to, že knihu je lepší si osahat než vybrat z počítače. Mladí mi říkají, že se jim tohle místo líbí, že má genius loci. Kvůli nim jsem udělal na stěnách i historickou výzdobu. Ať zjistí, co tahle republika už prožila,“ ukazuje na letáky na stěnách, které odkazují například na Chartu 77, invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, atentát na Heydricha, ale i třeba na některé zakázané rockové kapely z dob socialismu.
Zajímavý je projekt „schůzka naslepo s knihou“, který vymyslela jeho dcera. Spočívá v okřídleném rčení „nesuď knihu podle obalu“. Knihy se zde zabalí do kartonu, na němž je napsaná krátká charakteristika knihy a literární žánr. Zákazník tak přesně neví, co kupuje. „Je to pro něj překvapení. Má to úspěch hlavně u mladých lidí, ale občas to využijí i ti starší, hlavně před Vánoci.“
Napadá mě, co vlastně muž obklopený knihami sám rád čte. „Většinou literaturu faktu, mám rád období druhé světové války, to je takové vděčné,“ říká Jan Vebr. Zákazníci tu často hledají učebnice, dětskou literaturu, nebo třeba noty ke hře na hudební nástroje. „Noty na papíře už ale vytlačují tablety,“ upozorňuje. Mezi letitými knihami se občas dá najít i nějaká sběratelská rarita. „Občas se tu něco takového objeví,“ říká. Právě to by mělo sběratele papírových pokladů motivovat k častým návštěvám a trpělivému hledání.
Jan Martinek