Interview se zpěvákem, skladatelem a textařem Michalem Hrůzou, hlavní hvězdou letošního Vinobraní na Grébovce, by se mělo zapisovat do notové osnovy. Často uprostřed věty začne zpívat, nebo si jen tak intonuje. A zpívá absolutně čistě. Chvílemi žertuje a mluví s jemnou ironií, jak zjistíte z poslední věty tohoto rozhovoru.

Už jste někdy koncertoval v Grébovce? 

Ne, bude to poprvé. Grébovku ale dobře znám, protože kousek od ní bydlí naše babička, takže dcery do toho parku dost často chodily. Je to neskutečně zajímavé místo.

Chystáte si na koncert v Grébovce něco speciálního?

Každý koncert je dobré něčím ozvláštnit, většinou to vzniká přímo na místě. Grébovka je ideální místo pro to, aby tam poprvé na koncertě zazněla nová písnička Neplavec. Je úplně čerstvá, měla premiéru nedávno na Občanské plovárně, ale tam jsme ji nehráli. Pustili jsme na velkém plátně videoklip.

Neplavec… není to divný název pro písničku?

Je o nenápadném muži, který zahlédne v baru u moře krasavici popíjet s námořníky. Ztratí hlavu a jde za nima do vody, přestože neumí plavat. A vytáhne ho ven a zachrání mu život žena, s kterou tam přišel a nechal ji na břehu. Je to úžasný příběh, scénář ke klipu napsal a zrežíroval ho náš basový kytarista Pavel Brilla, videoklip jsme točili dva dny u Baltského moře.

Které písničky si publikum vynutí, i když je nezařadíte do programu?

Jsem docela obšťastněn tím, že vypouštím mezi lidi věci, které si oblíbí. Bylo období, kdy jsem už nechtěl hrát Zejtra mám nebo Nosím černý brejle, protože už byly opravdu starý. Jenže nová nastupující generace posluchačů je objevila, a jak vím od své starší šestnáctileté dcery, tak například 1+1 (Někde si najdu malý byt) je prý skvělý retro a pařej na to i dnešní gymnazisté, což je skvělý. Tak teď při hodinových koncertech děláme mixáž novějších a starších věcí. Vždycky zařadíme něco, co lidi znaj a rádi si s námi zazpívaj.

O vás se někdy mluví jako o nenápadném hitmakerovi. Jak lehce a rychle skládáte?

To je taková zvláštní věc. Když člověk vnímá, má velkou emoci a fantazii a dokáže odhadnout, jak může dopadnout to či ono, tak mně do toho v hlavě hned hraje hudba. Složitější věc je potom dát do té muziky slovo. Vím, že je důležitý každý detail, záleží na každém slovíčku, na každé předložce, aby to vytvářelo různé obrazy. Někdy mi text trvá i celý měsíc.

Máte v textech zajímavé slovní obraty, třeba černé údolí. Kam na to chodíte?

Vůbec nevím, o čem to mluvíte. Jo tohle, vy myslíte Píseň kovbojskou (Já se krásně mám). To je tak trochu Limonádový Joe (filmová westernová parodie na motivy knížky Jiřího Brdečky ‒ pozn. red.). Když ji kolegové z jiných kapel slyšeli poprvé, mysleli si, že jsem se zbláznil. Mysleli si to až do okamžiku, kdy zpívám trochu dvojsmyslný text (Jsem rád, že už nehoním / stáda v černým údolí – pozn. red.). V tu ránu pochopili, že to není jen kovbojská romantika, ale je tam i humor, nadhled a jemná ironie. Ta písnička má hezký osud, protože si ji asi po deseti letech vybrala TV Prima jako znělku televizního seriálu Slunečná.

Divím se, že to připomínáte.  Kolem téhle cover verze přece vznikl spor? 

Ten spor se netýkal mě. Originál nahrávku, kterou zpívám já s Lenkou Dusilovou, vlastní vydavatel, společnost Universal Music. A za poskytnutí licence se platí, TV Prima se nakonec rozhodla, že to nazpívají herci seriálu, Eva Burešová s tím klukem (Marek Lambora – pozn. red.). Mně jako autorovi to nevadilo, ale hned se začaly šířit fámy, že jsem kvůli tomu naštvanej. Není to pravda, zpívaj to jinak, ale je to taky hezký, i když tomu to komično a nadhled chybí.

Kdy prožíváte chvíle, v kterých si řeknete, já se krásně mám?

Teď na „starý kolena“ jsem si pořídil motorku. Jedu si, kam chci, krajinou a vylidněnými vesnicemi, a v hlavě mi zní muzika, třeba něco od Police. To je taková svoboda!

Napsal jste i spoustu filmové a scénické muziky. Který z těch filmů nebo televizních seriálů máte nejraději?

Teď jsem znova viděl po delší době Martina a Venuši a líbilo se mi to ještě víc než poprvé. Je to moc hezký film o věcech, které jsou stále aktuální – jak se prolíná byznys naším osobním životem, jak máme nedostatek volnýho času a že prachy nejsou štěstí. A krásný film jsou Lidice. Letos v létě jsme byli v Chorvatsku, kam jezdíme už řádku let na stejné místo, a náš pan domácí v bývalé rybářské vesnici mi řekl, že viděl krásný film a zjistil, že jsem k němu hudbu psal já. Byly to právě Lidice. Tak to mě překvapilo a potěšilo.

Váš život je plný příběhů. Vypráví se, že vaše hudební kariéra začala v roce 1993 v Pardubicích, kam jste přijel s vypůjčeným kufrem a pětisetkorunou v kapse. Je to pravda?

Je, a i to pětikilo bylo půjčené. Za vším hledej ženu. Vypravil jsem se tenkrát do Pardubic za svou první láskou, která tam bydlela a s kterou jsem pak strávil několik let. A ve výloze hudebních nástrojů jsem uviděl inzerát, že hledají basáka, tak jsem si to natrénoval a vzali mě. Ta skupina se za dva roky rozpadla, skládal jsem do šuplíku, a v roce 1995 jsem založil kapelu Ready Kirken, a v roce 1996 jsme vydali první malé album.

Po deseti letech vás z té kapely vyhodili, za několik let přišel fyzický útok v Ostravě, který jste málem nepřežil. Co vám v takových chvílích pomáhalo, abyste to nevzdal?

V daném okamžiku nevíte, co vám pomůže.  Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí, a je to pravda. Když se vám stane, že to máte málem za sebou, nebo vás zklamou lidi, kterým věříte, je to dobrá zkušenost. Vyhazov od Ready Kirken byl sice šok, ale naučilo mě to dávat si pozor na to, koho si pustím do nejbližšího okolí a komu můžu věřit.

Co jste si z těch karambolů odnesl?

Že krása je v tom, když si občas namočíte boty do bahýnka. Nemůžete jenom létat, to je nuda. Uvěřitelnější štěstí je, pokud máte za sebou i nějaký pád a vyhrabete se z toho. U mě má takový člověk větší důvěru. U kapely, což je vlastně rodina, je strašně důležité, aby si jednotliví členové i přes rozdílnost povah vzájemně důvěřovali.

Takže teď máte kapelu, které můžete věřit?

No jasně. Už spolu hrajeme 15 let. Bylo nás pět a je nás šest, protože po odchodu Mekyho Žbirky jsme od něj vzali Honzu Horáčka. My jsme byli s Mekym hodně propojená kapela, po tom mém úrazu, kdy jsem nemohl hrát, si vzal kluky z kapely k sobě, tak jsme si říkali, že aspoň jednoho bychom teď zase měli vzít my. A vzali jsme Honzu Horáčka. Má jen jednu nevýhodu – kazí dojem Kapely Hrůzy, protože vypadá jako Hugh Grant. Tak si děláme legraci, že je to plastická operace, že chtěl být Jack Nicholson, ale Grant byl ve slevě. Legrace je nejlepší lék na všechno možný.

Na Vinobraní na Grébovce už vystoupila spousta skvělých muzikantů a zpěváků – stihli jsme ještě Petra Muka, Radima Hladíka, v posledních letech to byla Bára Basiková s Michalem Pavlíčkem nebo Anna K. Je to pro vás výzva být v takové hudební společnosti?

Výzva? Co to je za novotvar? Nemáte lepší slovo?

Tak se zeptám jinak: Na Vinobraní na Grébovce platí zásada, že každá kapela tam vystoupí jen jednou. Dáte si o to víc záležet?

Tak to je otázka. Když se nemůžeme vrátit, tak bychom mohli udělat nějaký brajgl, a bude to stejný, jako kdybychom byli nejlepší na světě.

Ptala se: kla