Petra Špalková: Role se učím zásadně v kuchyni

Známou herečku Petru Špalkovou netřeba představovat. V současnosti ji můžete vidět hned v několika divadelních představeních. Část našeho rozhovoru se točila kolem nové komediální hry Koza aneb Kdo je Sylvie?, kterou nyní po březnové premiéře znovu hraje Divadlo Bez zábradlí.

Ve hře Koza aneb Kdo je Sylvie? hraje Petra Špalková ženu, která se od svého manžela dozví opravdu nečekanou a šokující informaci

Začnu odlehčeně: zaujalo mě, že bydlíte na Dvojce, ale protější strana ulice už je „u sousedů“. Je mezi dvěma stranami silnice nějaký rozdíl?

Ano, nalevo je Praha 2, napravo Praha 3. Hranice vede středem silnice. Zatím jsem takový průzkum neprováděla. Tady nahoře asi rozdíly nebudou citelné, to spíš, kdyby člověk spadl na spodní Žižkov, tam kde je divadlo Járy Cimrmana.

Pojďme k nové divadelní hře Koza aneb Kdo je Sylvie?, která měla v Divadle Bez zábradlí premiéru už v březnu, ale ze zdravotních důvodů se začíná reprízovat teprve nyní. V ní hrajete jednu z hlavních rolí.

V polovině září jsme odstartovali regulérní hraní. Je to hra pro čtyři herce, já a Hynek Čermák hrajeme ústřední manželský pár. 

Jaká je mezi vámi chemie?

Určitě velice dobrá. Jednak jsme už oba herci ve zralém věku, máme hodně zkušeností, ale taky se známe už od mládí a jsme letití přátelé. Na všech bázích nám to skvěle funguje. Mluvíme spolu naprosto otevřeně, jsme schopni řešit všechny problémy konstruktivně.

A jak jsem pochopil, zrovna v této hře se mluví asi velmi otevřeně. Je to především o muži, který se jednoho dne ve spokojeném manželství přizná své ženě, že má intimní poměr s kozou.

Je to hra, která zkoumá předsudky a sexuální tabu. Především je to ale komedie. Celé je to velká nadsázka, která má ale i vážnou rovinu. Spíš než ten jev samotný – totiž to, co je a co není v rámci sexuality normální – spíš tato hra zkoumá, co je vaše okolí ochotné přijmout. Manželský pár ve hře jsou padesátníci, kteří mají to nejspokojenější manželství, které si dokážete představit: jsou finančně zajištění, saturovaní, co se týče práce i životního naplnění. Jejich partnerství je naprosto šťastné a naplněné. Hra ukazuje, že tyto jevy nevznikají z nudy nebo pocitu mindráku, ale stanou se dvěma naprosto spokojeným lidem. Není to důsledek žádné krize. 

Jste zrovna vy jedním z lidí, které vždy překvapí, když se zdánlivě šťastným a spokojeným lidem stane něco nečekaného?

Čím jsem starší, tím méně jsem překvapená, protože takových překvapení jsem zažila spoustu hlavně v mládí. Kolem pětatřicátého roku mě tyhle věci přestaly překvapovat. Navíc já nesbírám drby, nečtu bulvár, takže většinou se ke mně takové zprávy dostanou pozdě. Nepídím se po tom, kdo se jak má. Jak se ukazuje, život je opravdu pestrobarevný a stát se může komukoliv cokoliv, i když navenek vede šťastný a spokojený život.

A bulvár vás na oplátku nechává na pokoji?

Asi o mně občas něco napíšou. Já ho nesleduju, takže mi jen občas někdo řekne, že o mně vyšlo něco hanlivého, nebo naopak pochvalného. Ale asi mě bohudík většinou míjí. 

Ve hře Koza aneb Kdo je Sylvie? máte skutečně vypjaté emotivní scény, rozbíjíte věci… Je pro vás snadné hrát na jevišti něco takového?

Je to snadné. Já jsem snad nikdy v životě nic nerozbila, nikdy jsem nehodila talířem, takže je úplně ideální ventilovat to ve hře (smích). Vzhledem k tomu, že tuhle profesi dělám už hodně dlouho, tak emotivní výbuch na povel si po čase osvojíte. A co se týče technické stránky věci, na ty jsem měla málo zkoušek. Zkusit si všechno i s rozbíjením je dost drahá záležitost – když něco rozbijete, musí se to koupit znovu. Takže takzvaně „na demolici“ byla jen jedna zkouška. Potřebovali jsme si ji ale vyzkoušet, aby bylo všechno bezpečné pro nás na pódiu i pro diváky. Hynek má k boji poměrně blízko, ten se jen tak ničeho nezalekne, a na očích má brýle, které mu chrání obličej. Já dělám všechno řízeně, není to tak, že bych měla rudo před očima a nevěděla, co dělám. Naopak, mám stoprocentně zapnuté technické myšlení a do toho hraju, že jsem mimo smysly, ve skutečnosti ale přesně vím, co a kam házím a kam to poletí. Je to takzvaná kontrolovaná emoce.

Máte oblíbené místo, kde se učíte role?

Role se učím zásadně ve své kuchyni. Chvíli u toho sedím, popíjím kávu, a v určité chvíli se učím při vaření. Znamená to, že mám ruce i hlavu zaměstnané jinou činností, a tím zkouším, co v hlavě je. To je druhá fáze. Když se musíte naučit třeba čtyřicet stran textu, je to docela velký objem a co si budeme povídat, paměť se s přibývajícím věkem nezlepšuje. Když mám pocit, že už mám většinu textu v hlavě, tak si vezmu batoh, do něj si dám text, a jdu se někam procházet. To je finální fáze, dobře se mi učí v pohybu. Pak si jdu lehnout, ráno vstanu a takzvaně si to upevním. Večer před představením si roli většinou opakuju.

Hrajete současně několik představení v různých divadlech. Máte nějakou víc oblíbenou roli?

Všechny své role mám ráda, doma se cítím v Divadle v Celetné, v inscenacích spolku Kašpar i divadla Verze. Těžko vyzdvihovat jednu konkrétní roli nad ostatní, ale zrovna Koza aneb Kdo je Sylvie? je tragikomedie, což mám nejradši. Je mistrně napsaná, je to jedna z posledních her autora Edwarda Albeeho. Je nesmírně vtipná, už se mi dlouho nestalo, že bych se při čtení scénáře tak hlasitě smála. Hraju sarkastickou ženu, a mám v roli velkou spoustu skvělých vtipů. Pokaždé je pro mě velmi zábavné to hrát.

Herci často říkají, že se jim hrají lépe záporné role než kladné. Je to tak i u vás?

K tomu jsem se přikláněla v mladším věku, ale teď čím dál méně rozlišuju postavy na kladné a záporné. Spíš mě u nich zajímá osobní boj. Každý má v sobě oba protipóly, dobro a zlo, a dennodenně v různých situacích dává průchod jednomu z nich. Nevěřím na černobílé dělení, ale pravda je, že záporné postavy jsou herecky vděčnější. Stačí přimhouřit oči a mluvit hlubším hlasem (smích). Kladné role, které se rozhodnou pro těžší cestu i za cenu ústrků, jsou ale náročnější na interpretaci.

Říkám to trochu s nadsázkou, ale kdykoliv jste se před lety objevila v kriminálním seriálu, tak už bylo jasné, kdo je vrah…

Jo, to je pravda, ale to se teď doufám smazalo seriálem Stíny v mlze (zde hraje Petra Špalková vyšetřovatelku vražd, pozn. red.).

Jak jste se vůbec k herecké profesi dostala? Chtěla jste ji dělat odmalička?

Já jsem dokonce hrála odmalička. Od pěti let jsem hrála v divadle Na provázku a už jsem u toho zůstala. Už jako pětiletá jsem věděla, že přesně tohle chci dělat, na váhání nebyl čas.

Pamatujete si tu první roli?

Hrála jsem kuře v Lišce Bystroušce a hned potom, co jsem tuhle roli odehrála, se vrátil z Francie Bolek Polívka s Chantal Poullain a začali zkoušet představení Šašek a královna. Hledali tam holčičku a Bolek si mě vybral. V šesti letech jsem začala hrát s Bolkem a už tehdy jsem věděla, že tohle dělat chci a budu.

Přesto vás nikdy nenapadlo, že byste mohla dělat třeba něco úplně jiného?

V téhle nejisté době, kdy práce přichází nárazově, je mi spíš líto, že nemám nějakou jinou profesi, do které bych si mohla „odskočit“, když není tolik práce v divadle nebo filmu. Vždycky mě lákala práce se zvířaty, můj druhý plán byl stát se veterinářkou. 

V čem je dnešní doba podle vás nejistá?

V nárazovosti. Můžete mít sice pevné angažmá v divadle, ale v divadlech jsou platy bohužel tak nízké, že stejně musíte pracovat bokem, pokud chcete platit nájem, mít dvě děti, psa a morče jako já. Jen divadlo vás neuživí, a to ani když jste exponovaný herec v prestižním divadle. Kromě plného úvazku jste nucen brát i další úvazky. Takže třeba máte děti, jste schopen je zajistit, ale zase je třeba nevidíte.

Tenhle problém řeší i jiné profese. I vyšetřovatelka Magda Malá, kterou hrajete ve Stínech v mlze, v seriálu bojuje s tím, že kvůli práci nemá čas na dceru.

Asi tak. Je to komplikované ve spoustě profesí. Učitelé mají třeba volné víkendy, ale neumím si představit ty stohy úkolů a domácích prací, co musí za víkend opravit včetně přípravy na další týden. 

Chcete, aby se z vašich dětí stali profesionální herci? 

Obě už mají herecké zkušenosti. Lojzík nechce být herec. Chodí na dramaťák, který ho baví, ale rád by byl kuchařem. To nám řekl, když mu bylo šest a viděl film Ratatouille. Má v tom odmalička jasno, ví, co chce dělat. Andělka je v šesté třídě a u ní se to proměňuje: v jednu chvíli chce být veterinářka, pak cukrářka, pak přece jen herečka, teď chodí na tance…

Kdyby se ale některé z nich pro hereckou dráhu rozhodlo, podpořila byste je?

Podpořila bych je v tom, ať dělají, co je bude bavit a co je naplňuje. To považuju za stěžejní. Herecké povolání je za určitých podmínek dobré, ale pokud pro to nemáte předpoklady, může to být čiré zoufalství. 

Točíte teď něco?

Zrovna mám malou pauzu, přes prázdniny jsem točila dva projekty a teď mám chvíli volna. Nechci mluvit o projektech, které jsou rozjednané, protože to nechci zakřiknout.

Bude třetí řada Stínů v mlze?

Zatím se s ní nepočítá, což se samozřejmě může změnit. Zatím ale není v plánu.

Ptal se: Jan Martinek