Pro soupeře jsem obrovská výzva, každý touží mě porazit
Interview s Lukášem Krpálkem probíhalo v hale USK Praha na Folimance. Nejlepší český judista všech dob přijel na motorce, sundal helmu a – nikdo si ho nevšiml. Sportovní hala byla zamčená. „Ahoj, jsi teď na Folče?“ Teprve třetí Krpálkův telefonát našel někoho, kdo zevnitř přišel odemknout. Lukáš Krpálek je při rozhovoru soustředěný, dokonce tolik, že nejde poznat, jestli se mu nějaká otázka líbí víc než jiná. Profesionální přístup je cítit ze všeho, co dělá. Na otázku, kolik času na rozhovor má, odpoví: „Kolik bude třeba.“ Toto je výsledek.
Jaký prožíváte rok?
Celkově asi úspěšný. Povedlo se v kategorii do 100 kilogramů vybojovat stříbro na mistrovství světa v katarském Dauhá. Beru to jako velký úspěch a úspěšný návrat do mé staré váhové kategorie. Na začátku roku jsem si dal novou motivaci, a tou je dostat se příští rok na olympiádu v Paříži v kvalifikaci ve dvou váhových kategoriích.
Už máte účast na olympiádě jistou?
Stoprocentně ne, ale vypadá to nadějně. Zatím jsem na postupu ve váhové kategorii nad 100 kilogramů, jsem někde na čáře postupu a nepostupu v nižší váhové kategorii, tam budu muset ještě nasbírat spoustu bodů. Startovat můžu podle pravidel jen v jedné váhové kategorii, tu si vyberu až těsně před olympiádou, ale vstup do kvalifikace byl úspěšný.
Říká se, že v judu je tenká hranice mezi výhrou a prohrou. Čím to je?
Judo je takové. Někdy stačí vteřinka zaváhání nebo zamyšlení a do té chvíle vyhrávaný zápas můžete rázem prohrát. A stejně tak na začátku zápasu, když se člověk plně nekoncentruje, může prohrát v několika vteřinách. Ale i rozhodčí mají velkou moc, když chtějí, dokážou zápas otočit tak, jak potřebují.
Stalo se vám někdy, že jste na poslední chvíli prohrál?
Stalo, stalo se to několikrát. Zápas, který mě nejvíc mrzel, bylo finále na Grand Slamu v Paříži, kde jsem šel s domácím závodníkem Cyrillem Maretem, tam jsem prohrál v posledních vteřinách. Naopak v prvních vteřinách jsem prohrál finále mistrovství Evropy juniorů, kde jsem šel s Ázerbájdžáncem Elmarem Gasimovem, s kterým jsem se pak znovu potkal ve finále olympiády v Riu de Janeiru a získal zlato.
Jak se vyrovnáváte s prohrami?
Člověk se musí naučit přijímat výhry i prohry. Každá prohra mě posunula ve sportovní kariéře dál, protože po každé jsem ještě víc pracoval. A výhry zase mohou být svazující, když vás vyhlašují jako úřadujícího mistra světa, každý od vás očekává zase jen vítězství. To je hrozně těžké. Když jsem v roce 2014 vyhrál mistrovství Evropy a mistrovství světa, tak následující rok 2015 byl pro mě úplně hrozný, nedařilo se mi tak, jak bych chtěl.
Která oslava po výhře byla nejlepší?
Každá medaile stála za to. Je to práce celého týmu – trenérů, sparingpartnerů, fyzioterapeutů, všech, kteří se mnou tráví čas. Nádherná byla oslava na olympiádě v Tokiu v roce 2021, přišel celý tým basketbalistů, naše tenistky, i Jirka Prskavec. Bylo to něco neuvěřitelného, s Jirkou jsme velcí kamarádi, navštěvujeme se i s rodinami, takže to, že skoro ve stejný okamžik se podařilo vyhrát zlatou olympijskou medaili v judu a vodním slalomu, bylo nádherné.
Když stojíte před soupeřem a díváte se mu do očí, poznáte dopředu, zda odejdete jako vítěz?
Když před ním stojím, tak ne, ale dokážu to odhadnout, když se pak držíme. V ten moment cítím jeho energii, jeho sílu a umím odhadnout, jestli mě dokáže porazit nebo ne. Dost často se stává, že se soupeře chytím a už cítím, že to vzdal ještě dřív, než zápas začal. Jindy zase z něj cítím takovou chuť mě porazit, že vím, že v zápase budu mít velké problémy. Pro ně je to obrovská výzva, porazit mě chce každý, ale ne každý to v hlavě zvládne.
Je pro judisty celého světa nějaká společná vlastnost?
Filozofie juda vychovává k úctě, pokoře a respektu k soupeři. Jsou výjimky, které to nedodržují, většinou mladí judisté v juniorské kategorii, hlavně z Ázerbájdžánu, Gruzie, Ruska. Ale pak se to zlomí v seniorské kategorii, tam už jsou všichni disciplinovaní. Správná hodnota je také skromnost, neuznávám lidi, kteří něčeho dosáhli a myslí si o sobě kdovíco. Naopak jsem si vždycky vážil sportovců, kteří zůstali nohama na zemi, a už před lety jsem si předsevzal, že takový budu i já. Myslím, že právě tohle lidé nejvíc oceňují.
Kolébkou juda je Tokio. Promítá se v judu tradice japonských samurajů?
Určitě to spolu souvisí. Judo vzniklo, aby se samurajové, když přijdou o zbraň, dokázali bránit i bez ní.
Kolikrát jste byl v Japonsku?
Nejméně čtyřicetkrát.
Cože?
Strávil jsem tam spoustu času. Létám tam pravidelně od roku 2007 dvakrát, třikrát, někdy i čtyřikrát do roka, na trénink nebo na závody. Největší přípravu dělám právě v Japonsku. Mohl bych jezdit jinam, na campy, kde se sjíždějí judisté z celého světa a trénují spolu, ale od jisté doby jsem začal cítit, že mě při takových akcích soupeři načítávají a okoukávají, a tak létám jen do Japonska. Mám Japonsko hrozně rád, líbí se mi ta jejich úcta, pokora, slušnost mezi lidmi, jak tam všechno funguje. O to horší je pak návrat do Evropy, kde všichni do sebe drkají a nadávají si a postrádám u kolemjdoucích úsměv.
Máte víc fanoušků v Čechách nebo Japonsku?
V Japonsku mám silnou fanouškovskou základnu, při závodech mi dokonce jezdí fandit s českými vlaječkami, posílají mi videa, že mi drží palce. V Japonsku nás mají rádi, když jsme byli v Beppu, přišel za mnou jeden představitel města s podepsanou fotkou Věry Čáslavské a vzpomínal na její návštěvu. Je hezké vidět, jaký fenomén tam byla. Ale samozřejmě mým největším fanouškem je rodina, sparingpartneři, trenéři tady v Čechách. Judisté jsou jedna velká rodina, držíme pospolu, podporujeme se a fandíme si. To v jiných sportech tak silné není.
Jste odchovanec klubu USK Folimanka, který sídlí v Praze 2. Je vás ještě někdy možné potkat tady ve sportovní hale na Folimance?
Je to pořád můj domovský klub. Už od roku 2007, kdy jsem přišel do Prahy a později za mnou i můj brácha. V té době jsme na Folče i bydleli a vařili si tam. Byl to náš domov, vzájemně jsme si v té hale pomáhali v přípravě na turnaje, ale brácha pak někdy kolem roku 2015 musel s judem skončit, protože byl náchylnější ke zranění a měl za sebou asi osm operací. Dodneška, když jsem v Čechách, trénuju buď na Folimance, nebo ve sportovním areálu Rokytka v Hloubětíně, kde jsme s Lácošem (Krpálkův osobní trenér Petr Lacina – pozn. red.) vloni založili judistickou akademii. Jednou, až skončím, budu se tam trénování dětí věnovat naplno, uvidí se po olympiádě. Judo se nedá dělat moc dlouho, většinou do třicítky, výjimečně do pětatřiceti. Později už ani zkušenost nestačí na dravost těch mladých.
Kdy je pro děti ideální věk začít s judem?
Kolem šestého roku. Dneska chce spousta dětí začínat dřív, zakládají se dokonce i baby juda, ale podle mě to není dobře a děcka by se měla zpočátku věnovat sportu všestranně. Já jsem s judem taky začínal v šesti letech, ale spíš jen okrajově, chodil jsem na sportovní základní školu a reprezentoval ji snad ve všech sportech, ať to byl fotbal, vybíjená, basketbal, házená, přespolní běhy, hody krikeťákem, hody koulí. Když byl zamrzlý rybník, šel jsem s klukama hrát hokej, jakmile skončila škola, šli jsme si kopnout na hřiště. To byla ta největší škola, která mi později pomohla dosáhnout velkých výsledků.
Máte ještě nějaký nesplněný sen?
Vždycky jsem si dával konkrétní sportovní cíle, například reprezentovat Českou republiku na olympiádě a později ji i vyhrát. A vždycky jsem chtěl mít hezkou, milující a zdravou rodinu a dokázat ji zabezpečit.
To všechno se vám ale splnilo. To jste asi šťastný člověk?
Jsem.
Ptala se: kla
KDO JE LUKÁŠ KRPÁLEK
Třiatřicetiletý sportovec z rodné Jihlavy je nejúspěšnějším českým judistou všech dob. Je dvojnásobný olympijský vítěz, dvojnásobný mistr světa a trojnásobný mistr Evropy. Jeho první olympiáda byla v roce 2012 v Londýně, kde obsadil 7. místo, na olympiádě v Riu de Janeiru v roce 2016 byl vlajkonošem české výpravy. Vloni otevřel v Hloubětíně Judo akademii Lukáše Krpálka, kam osobně zazdil svou medaili z univerziády a lísteček s tajným vzkazem pro příští generace. Je držitelem 5. Danu a trenérem II. třídy. Třikrát se stal Sportovcem roku a rovněž třikrát držitelem Ceny Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského, nejvyššího sportovního ocenění u nás, což se dosud podařilo už jenom rychlobruslařce Martině Sáblíkové. V současné době bydlí s manželkou, dětmi, psem a kočkou za Prahou. Ve volných chvílích rád dovádí s dětmi v bazénu, rybaří a jezdí na motorce do přírody. Mezi judisty má přezdívku Krpoš.