Může keramický hrnek zvonit? Může, a dokonce musí.
Dokud jsem nevešla do království vyšehradského keramika Patrika Daiče, o jednoduchém fíglu, jak poznat kvalitní keramiku, jsem nevěděla. Stejně jako o tom, že koupit si ve Vratislavově ulici nějaký kousek užitkové keramiky je možné od 10 hodin ráno pět dní v týdnu. Majitele tu zastihnete i večer, kdy se Vyšehrad noří do tajemných stínů.
Keramický ateliér a krámek Patrika Daiče je až na samém konci Vratislavovy ulice, kousek pod Cihelnou bránou, jednoho ze vstupů do areálu Národní kulturní památky Vyšehrad. Výš je jen sklářský ateliér, dál už pusté vyšehradské hradby.
Vchod do keramického ateliéru nemůžete přehlédnout. Dovnitř zve zelená židle na chodníku se zelenou keramickou plastikou a cedulí s nápisem Vstupte. Žádné neonové poutače a reklamy, jen ručně psané pozvání ke vstupu. Když poslechnete a sejdete po sedmi dřevěných schůdcích pod úroveň chodníku, dostanete se do vybíleného prostoru s historickou klenbou, starou komodou, hrnčířským kruhem a dřevěnými policemi plnými keramických krasotinek: džbánků, misek, hrníčků, váz, štrůdelníků, drobných plastik. I tady vévodí zelená barva, spousta hrnečků je zelených, jen některý modrý nebo hnědý. A každý má na jedné straně malý, ručně malovaný obrázek. Každý je originál. „Je to má specialita, taky hrnečky se prodávají nejvíc. Zrovna teď si u mě jedna paní objednala kávový servis s obrázkem z Provence, tak se chystám malovat fialové lány levandulí. Baví mě to, ale pokaždé s napětím čekám, jaký barevný odstín nakonec z pece vyleze,“ říká Patrik Daič, který zde rozdává lidem radost už 25 let.
Být hrnčířem je v jeho rodině tradice. Začal s ní dědeček, pokračoval tatínek, který dokonce vystudoval slavnou keramickou školu v Bechyni, Patrik to už jako kluk od něj odkoukal. O rodinném řemesle, které se dědí z generace na generaci, rozhodla před lety náhoda, nečekaná tragédie. „Dědeček měl kamaráda, který v jedenácti letech nečekaně zemřel, když se pod ním propadl led rybníka a z té ledové vody dostal zápal plic. Jeho rodiče měli keramickou dílnu, a teď najednou neměli nástupce. Po tom neštěstí se rozhodli pro mého dědečka, že mu dílnu předají, a tak se dostal k tomuhle řemeslu. Dílnu ale nechtěl, chtěl mít jistotu zaměstnání,“ líčí dávnou historii nejmladší z keramického rodu Daičů.
To, že před čtvrt stoletím zakotvil s keramikou ve Vratislavově ulici na Vyšehradě, je volání rodu. Řemesla a drobné krámky odjakživa patřily k vyšehradskému podhradí, které se rozkládalo mezi původním sídlem českých králů na skále (dnes NKP Vyšehrad a Vyšehradská kapitula) a rázovitým Podskalím u řeky. Bývala tu i ulička U Hrnčířů zvaná také Hrnčířská. Vedla na Vyšehrad k Jeruzalémské bráně, dnes už zazděné. V domě U Hrnčířů s popisným číslem 24 se v roce 1780 narodila spisovatelka a řeholnice Josefa Pedálová, známá též jako Marie Antonie nebo Dobrovlastka. Domek už nestojí, stejně jako domek U Herynků, který zmiňovala spisovatelka Popelka Biliánová, nadšená sběratelka vyšehradských pověstí a legend. Stával prý u něj vysoký dřevěný kříž, od něhož bílá paní vyprovázela noční chodce branou až na Vyšehrad.
Vyšehradské podhradí vypadalo před 150 lety jinak než dnes. Malé domky přilepené k sobě jako vrabčí hnízda, úzké uličky, dřevěné výkladce obchůdků. Vyšehradské podhradí mezi hradem na skále a Novým Městem pražským ovšem existovalo podle archeologa Bořivoje Navrátila již v 10. století. A už tenkrát bylo centrem obchodu. Opevněným hradištěm byl Vyšehrad dokonce již v pravěku a hradby byly součástí přemyslovského sídla na konci 10. a 11. století.
Vratislavova ulice od té doby prošla řadou proměn. Ještě v 60. letech minulého století byla plná nejrůznějších obchůdků (na místě dnešního keramického ateliéru byl za první republiky koloniál spojený s mandlem), dnes je v ulici místo hokynářství a mlékárny tetovací salón. Patrik Daič ji ale považuje za skvělou lokalitu i v současnosti. Tisícileté osídlení, desítky nedalekých památek opředených pověstmi a legendami, komornost čtvrti a ráz sousedské komunity jí dodávají zvláštní půvab. Pro rezidenty je důležité, že se tu všichni znají. Skoro jako na vesnici. „Většina mých zákazníků jsou zahraniční turisti, kteří jdou nahoru do národní kulturní památky Vyšehrad, ale tak 20 procent jsou místní a Pražáci. Nejvíc jich ke mně přijde v létě. Ale jsem rád, že to tu nevypadá jako na Královské cestě na Pražský hrad, kde turismus přebil místní kolorit,“ přiznává.
Ovšem v minulosti to bylo jinak. Právě Vratislavovou ulicí vedla korunovační cesta českých králů na Vyšehrad. Karel IV. zavedl tradici, aby se čeští králové po korunovaci poklonili památce prvních Přemyslovců. Tady, na Vyšehradě, začínala tzv. Královská cesta – korunovační obřad českých králů. A kousíček té dávné slavné minulosti se zachoval dodnes. Je to dlážděná odbočka asi v polovině Vratislavovy ulice, uliční apendix, který tu zůstal z původní středověké cesty. Jde o nenápadnou odbočku zhruba v polovině Vratislavovy ulice. Dlážděná cesta se zde rozdvojuje a v jednom směru míří skrz podloubí na domovní dvůr, z něhož vybíhá strmé schodiště k vyšehradské pevnosti. Málokdo by v té poloutajené zkratce hledal jednu z nejstarších místních cest, kudy vedla hlavní cesta z Vyšehradu do podhradí za doby vlády Přemyslovců a Lucemburků.
Některé z místních pamětihodností jsou vidět i v Daičově ateliéru na jeho keramických obrázcích. Patří na stěnu, ale teď ještě leží na stole nevypálené – jako hliněné tabulky od Sumerů. „Dělám z kvalitního jílu, nechávám si ho vozit až z Jaroměře,“ vypráví Patrik Daič. Na obrázcích jsou konvalinky a jiné přírodní motivy, ale také vyšehradská rotunda sv. Martina, jedna z nejstarších pražských památek. Románská rotunda vznikla pravděpodobně na konci 11. století a zrušena byla za Josefa II. při jeho náboženských reformách. I v tom malém měřítku působí stavbička s kruhovým půdorysem úžasně.
Ale pozor, něco vypadá, jako by sem nepatřilo. Jsou to dvě sošky Pražského Jezulátka. „Dostal jsem je darem od jednoho známého, kterému jsem dal zadarmo svého starého Fiata. Jednu si nechám, je to dárek, a druhá je na prodej,“ vysvětlil Patrik Daič. Vtom přichází sousedka, osmasedmdesátiletá Ludmila Knotková. Chodí sem čas od času, kupuje si modré hrnečky a pro dceru žijící v Bavorsku hnědé. „Jsem moc ráda, že tady tu keramiku máme. Patrik tomu domu vrátil život,“ říká.
Až teď mi keramik prozradil, jak zvoní hrnky. Vezme jeden do ruky a nahoře pod okrajem do něj cvrnkne kovovou lžičkou. Zazní vysoký tón. Skoro jako z vyšehradské zvonkohry. A přidá radu pro koupi: „Jestli do něj cvrnknete a zazní to dutě, pak je buď špatně vypálený, nebo prasklý.“
Text a foto: kla
Milí čtenáři, víte o nějakém podnikateli ve vašem okolí, o němž byste se rádi dočetli v některém z příštích vydání Novin Prahy 2? Pokud ano, napište svůj tip na e-mail: redakce@praha2.cz.