Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 5

5

ČÍSLO 5 – KVĚTEN 2023

ŽIJÍ MEZI NÁMI

K

eramický ateliér akrámek Patrika Daiče je

až nasamém konci Vratislavovy ulice,

kousek pod Cihelnou bránou, jednoho ze

vstupů doareálu Národní kulturní památky

Vyšehrad. Výš je jen sklářský ateliér, dál už

pusté vyšehradské hradby.

Vchod dokeramického ateliéru nemůžete

přehlédnout. Dovnitř zve zelená židle

nachodníku se zelenou keramickou plastikou

acedulí snápisem Vstupte. Žádné neonové

poutače areklamy, jen ručně psané pozvání

kevstupu. Když poslechnete asejdete

posedmi dřevěných schůdcích pod úroveň

chodníku, dostanete se dovybíleného

prostoru shistorickou klenbou, starou

komodou, hrnčířským kruhem adřevěnými

policemi plnými keramických krasotinek:

džbánků, misek, hrníčků, váz, štrůdelníků,

drobných plastik. Itady vévodí zelená barva,

spousta hrnečků je zelených, jen některý

modrý nebo hnědý. Akaždý má najedné

straně malý, ručně malovaný obrázek. Každý

je originál. „Je to má specialita, taky hrnečky

se prodávají nejvíc. Zrovna teď si umě jedna

paní objednala kávový servis sobrázkem

zProvence, tak se chystám malovat alové

lány levandulí. Baví mě to, ale pokaždé

snapětím čekám, jaký barevný odstín

nakonec zpece vyleze,“ říká Patrik Daič, který

zde rozdává lidem radost už 25 let.

Být hrnčířem je vjehorodině tradice. Začal

sní dědeček, pokračoval tatínek, který

dokonce vystudoval slavnou keramickou

školu vBechyni, Patrik to už jako kluk odněj

odkoukal. Orodinném řemesle, které se dědí

zgenerace nageneraci, rozhodla před lety

náhoda, nečekaná tragédie. „Dědeček měl

kamaráda, který vjedenácti letech nečekaně

zemřel, když se pod ním propadl led rybníka

azté ledové vody dostal zápal plic. Jeho

rodiče měli keramickou dílnu, ateď najednou

neměli nástupce. Potom neštěstí se rozhodli

pro mého dědečka, že mu dílnu předají, atak

se dostal ktomuhle řemeslu. Dílnu ale

nechtěl, chtěl mít jistotu zaměstnání,“ líčí

dávnou historii nejmladší zkeramického rodu

Daičů.

To, že před čtvrt stoletím zakotvil skera-

mikou veVratislavově ulici naVyšehradě, je

volání rodu. Řemesla adrobné krámky

odjakživa patřily kvyšehradskému podhradí,

které se rozkládalo mezi původním sídlem

českých králů naskále (dnes NKP Vyšehrad

aVyšehradská kapitula) arázovitým Pod-

skalím uřeky. Bývala tu iulička UHrnčířů

zvaná také Hrnčířská. Vedla naVyšehrad

kJeruzalémské bráně, dnes už zazděné.

Vdomě UHrnčířů spopisným číslem 24

se vroce 1780 narodila spisovatelka ařehol-

nice Josefa Pedálová, známá též jako Marie

Antonie nebo Dobrovlastka. Domek už

nestojí, stejně jako domek UHerynků, který

zmiňovala spisovatelka Popelka Biliánová,

nadšená sběratelka vyšehradských pověstí

alegend. Stával prý uněj vysoký dřevěný kříž,

odněhož bílá paní vyprovázela noční chodce

branou až naVyšehrad.

Vyšehradské podhradí vypadalo před

150 lety jinak než dnes. Malé domky přilepené

ksobě jako vrabčí hnízda, úzké uličky, dřevěné

výkladce obchůdků. Vyšehradské podhradí

mezi hradem naskále aNovým Městem

pražským ovšem existovalo podle archeologa

Bořivoje Navrátila již v10. století. Auž tenkrát

bylo centrem obchodu. Opevněným hradi-

štěm byl Vyšehrad dokonce již vpravěku

ahradby byly součástí přemyslovského sídla

nakonci 10. a11. století.

Vratislavova ulice odté doby prošla řadou

proměn. Ještě v60. letech minulého století

byla plná nejrůznějších obchůdků (namístě

dnešního keramického ateliéru byl zaprvní

republiky koloniál spojený smandlem), dnes

je vulici místo hokynářství amlékárny

tetovací salón. Patrik Daič ji ale považuje

zaskvělou lokalitu ivsoučasnosti. Tisícileté

osídlení, desítky nedalekých památek

opředených pověstmi alegendami, komor-

nost čtvrti aráz sousedské komunity jí

dodávají zvláštní půvab. Pro rezidenty je

důležité, že se tu všichni znají. Skoro jako

navesnici. „Většina mých zákazníků jsou

zahraniční turisti, kteří jdou nahoru doná-

rodní kulturní památky Vyšehrad, ale tak

20 procent jsou místní aPražáci. Nejvíc jich

kemně přijde vlétě. Ale jsem rád, že to tu

nevypadá jako naKrálovské cestě naPražský

hrad, kde turismus přebil místní kolorit,“

přiznává.

Ovšem vminulosti to bylo jinak. Právě

Vratislavovou ulicí vedla korunovační cesta

českých králů naVyšehrad. Karel IV. zavedl

tradici, aby se čeští králové pokorunovaci

poklonili památce prvních Přemyslovců. Tady,

naVyšehradě, začínala tzv. Královská cesta

– korunovační obřad českých králů. Akousíček

té dávné slavné minulosti se zachoval dodnes.

Je to dlážděná odbočka asi vpolovině

Vratislavovy ulice, uliční apendix, který tu

zůstal způvodní středověké cesty. Jde

onenápadnou odbočku zhruba vpolovině

Vratislavovy ulice. Dlážděná cesta se zde

rozdvojuje avjednom směru míří skrz

podloubí nadomovní dvůr, zněhož vybíhá

strmé schodiště kvyšehradské pevnosti.

Málokdo by vté poloutajené zkratce hledal

Může keramický hrnek zvonit? Může, adokonce musí.

Dokud jsem nevešla dokrálovství vyšehradského keramika Patrika Daiče, ojednoduchém fíglu, jak poznat kvalitní keramiku, jsem nevěděla.

Stejně jako otom, že koupit si veVratislavově ulici nějaký kousekužitkové keramiky je možné od10 hodin ráno pět dní vtýdnu. Majitele tu

zastihnete ivečer, kdy se Vyšehrad noří dotajemných stínů.

jednu znejstarších místních cest, kudy vedla

hlavní cesta zVyšehradu dopodhradí zadoby

vlády Přemyslovců aLucemburků.

Některé zmístních pamětihodností jsou

vidět ivDaičově ateliéru najeho keramických

obrázcích. Patří nastěnu, ale teď ještě leží

nastole nevypálené – jako hliněné tabulky

odSumerů. „Dělám zkvalitního jílu, ne-

chávám si ho vozit až zJaroměře,“ vypráví

Patrik Daič. Naobrázcích jsou konvalinky

ajiné přírodní motivy, ale také vyšehradská

rotunda sv. Martina, jedna znejstarších

pražských památek. Románská rotunda

vznikla pravděpodobně nakonci 11. století

azrušena byla zaJosefa II. při jeho nábožen-

ských reformách. Ivtom malém měřítku

působí stavbička skruhovým půdorysem

úžasně.

Ale pozor, něco vypadá, jako by sem

nepatřilo. Jsou to dvě sošky Pražského

Jezulátka. „Dostal jsem je darem odjednoho

známého, kterému jsem dal zadarmo svého

starého Fiata. Jednu si nechám, je to dárek,

adruhá je naprodej,“ vysvětlil Patrik Daič.

Vtom přichází sousedka, osmasedmdesátiletá

Ludmila Knotková. Chodí sem čas odčasu,

kupuje si modré hrnečky apro dceru žijící

vBavorsku hnědé. „Jsem moc ráda, že tady tu

keramiku máme. Patrik tomu domu vrátil

život,“ říká.

Až teď mi keramik prozradil, jak zvoní hrnky.

Vezme jeden doruky anahoře pod okrajem

doněj cvrnkne kovovou lžičkou. Zazní vysoký

tón. Skoro jako zvyšehradské zvonkohry.

Apřidá radu pro koupi: „Jestli doněj cvrnk-

nete azazní to dutě, pak je buď špatně

vypálený, nebo prasklý.“

Text afoto: kla

Milí čtenáři, víte onějakém podnikateli

vevašem okolí, oněmž byste se rádi dočetli

vněkterém zpříštích vydání Novin Prahy 2?

Pokud ano, napište svůj tip na

e-mail: redakce@praha2.cz.