Kristýna Frejová: Pomoc druhým máme v sobě zakódovanou

Herečka Kristýna Frejová v únoru převzala žezlo po zesnulé Simoně Postlerové a stala se novou patronkou nadačního fondu Dvojka srdcem. Oblíbená herečka a scénáristka, kterou mohou diváci dnes vídat v Ordinaci v růžové zahradě, ale i v krimiseriálech Případ tanečnice či Zákony vlka, v rozhovoru mluvila nejen o sobě, ale i o tom, jak vnímá stav dnešní společnosti.

Jste novou patronkou Nadačního fondu Dvojka srdcem. Co taková práce přesně obnáší?

Na to jsem sama zvědavá a těším se, co to bude obnášet. Zatím o nadačním fondu mluvím: dávám hodně rozhovorů k seriálům, které teď točím, tak ho zmiňuji. Spousta lidí o jeho existenci doposud vůbec nevěděla. Mým úkolem je nadační fond zpopularizovat, aby lidé věděli, že existuje, že je možnost obrátit se na něj v krizové situaci.

Je pomoc druhým Čechům vlastní? Na jednu stranu jsme schopni vybrat obrovské sumy na nemocné dítě, na druhou stranu se na sociálních sítích vysmíváme dětským obětem raketového útoku na hřiště.

Nejsem vůbec skeptická vůči společnosti jako takové, jsem nastavená spíš optimisticky. Moje máma vždy říkala, že máme vycházet z toho, že lidé jsou v zásadě dobří. Chci věřit, že to tak je. Já pomáhám lidem odnepaměti a toto není moje první charitativní spolupráce. Myslím, že každý člověk má lepší pocit, když někomu pomůže než naopak. Ale musím říct, že občas propadám úzkostem a depresím, když ráno otevřu zprávy nebo Facebook a uvědomím si, že nemůžu pomoci všem, komu bych chtěla. 

Jak se s takovými úzkostmi vyrovnáváte, máte nějakou psychohygienu?

Musím říct, že je to těžké. Celý život sleduju politiku, českou i celosvětovou. Mám pocit, že mnoho lidí vidí situaci zúženou na ČR. Pokud budeme chtít a vnímat systém pomoci jen v rámci ČR, tak je to bohužel hodně omezený pohled. Globální situace, ve které se nacházíme, je velmi vypjatá.

Co s tím můžeme dělat?

Chodit k volbám. Já sleduju zahraniční média, britská, americká, dnes i kanadská. Mám obrázek o tom, co se dnes děje v Americe nebo v Rusku. Nechápu, když lidé říkají, že herci by se neměli vyjadřovat k současnému dění, což je oblíbený bonmot. Já mám úplně stejné právo se vyjadřovat, jako kdokoliv jiný. Sociální sítě jsou dnes zahlcené zcela nekompetentními výroky, proto se snažím udělat si o všem ucelený obrázek a pokud se k něčemu vyjádřím, tak to mám informačně podložené. Nic nepíšu spontánně nebo intuitivně.

A vyjadřujete se takhle na sítích často?

Když je to potřeba a situace si to vyžaduje, tak svůj názor nasdílím. V poslední době ale nemám kapacitu ani čas něco vysvětlovat lidem, co informací nemají tolik, nebo přebírají informace jen z jedné strany. To už jsem vzdala. Já jsem vyrostla ve společnosti, kdy mi ještě doma říkali: Kristýnko, je to takhle a takhle, ale radši si to nech pro sebe, abys neměla problémy. Já jsem si to bohudíky většinou pro sebe nenechala, z čehož pramenily nějaké represe, ale jsem vděčná, že mě rodiče takhle vychovali. Díky tomu jsem v názorech, které zastávám, konzistentní a pevná. Ať už se to týká politiky, nebo třeba sociálních služeb. Do této oblasti jsem tady na Praze 2 pronikla, tak mám velkou radost z toho, že speciálně u nás na Dvojce je systém sociální pomoci velmi silný. Je tu spousta lidí, kteří se pomoci druhým aktivně a neustále věnují. Charita není výdělečná činnost, a nikdy nebude. Ale třeba právě v rámci nadačního fondu se lidé snaží dělat maximum, včetně drobných přispěvovatelů.

Dá se tedy říct, že vás funkce patronky nadačního fondu i něco učí?

Kdybych řekla, že mě to učí něco o mně, bylo by to klišé. Já jsem se už o sobě naučila dost. Pokud ale jde o šíření osvěty a informací o možnostech, které lidi mají, tak mě to učí, že to vůbec není zbytečná práce. Opravdu si myslím, že pomoc druhým máme v sobě hluboko zakódovanou. Je potřeba nebýt sobečtí, včetně situací, které můžeme kolem sebe vidět denně. Například když vidíme, že jeden útočí na druhého v MHD, ať už jen verbálně, nebo i fyzicky. Lidé by se měli k těmto situacím naučit stavět čelem, nebát se pomoci. 

Když jste zmínila média: ještě před kariérou herečky jste chtěla být novinářkou. Proč jste se rozhodla jinak?

V listopadu 1989 jsem byla ve čtvrtém ročníku na gymnáziu. Tehdy jsem si poctivě prostála všechny demonstrace, a všichni blízcí, včetně profesorů, mi říkali, ať si to rozmyslím, protože když to „nedopadne“, tak se nedostanu na žádnou vysokou školu. Podat si přihlášku na žurnalistiku v té době bylo prakticky nemožné kvůli mému „kádrovému profilu“. Rodiče nikdy nebyli ve straně, podepsali všemožné petice, moje máma vždycky říkala, co chtěla, bez ohledu na následky. Přesně si pamatuju, jak jsem to na jedné z demonstrací přijala jako fakt. Prostě to buď dopadne, a já si budu moci dělat, co budu chtít, anebo ne, a já si stejně budu dělat co chci, ale bohužel pod hrozbou návštěv státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici. Byla jsem s tím naprosto smířená a vůbec mě to neodradilo. Zajímavé je, když se o tom bavím s mou osmnáctiletou dcerou, která už je z generace narozené v míru, a ona a její vrstevníci vnímají svět jako bezpečnou zónu. Jsou obklopeni demokracií, svobodou úplně všeho. A teď jsou velmi v pozoru. Ne že by se báli, ale z toho, co se děje okolo nás. 

Máte pocit, že generace vaší dcery má obavy z budoucnosti?

Dokonce jsem se setkala i s tím, že mí studenti mi říkají, že do tohoto světa nechtějí přivést děti. Samozřejmě, že za pár let to může být jinak. Vždycky jim to rozmlouvám a říkám, že vychovat do tohoto světa jednoho kvalitního člověka je daleko lepší než neudělat nic. Mladí lidé si v tomto věku procházejí emocionální bouří, ale cením si toho, že se chtějí zorientovat ve světě a chtějí stát na té správné straně. I když každý tu „správnou stranu“ může vnímat jinak, to já vůbec nerozporuju.

Žurnalistika tedy nevyšla. I tak mě překvapuje, že jste se jako dcera dvou herců, Ladislava Freje a Věry Galatíkové, vůbec pustila do jejich šlépějí. V tomhle věku lidé se většinou vůči rodičům vymezují.

Žurnalistika byla nemyslitelná, ale jako studentka jsem navštívila jedno představení v Řeznické: Hodina mezi psem a vlkem Daniely Fischerové. Byla to inscenace na motivy francouzského básníka Francoise Villona, zasazená do doby komunismu. A tehdy mi došlo, že režimu lze škodit i prostřednictvím umění. Na základě tohoto představení jsem si podala přihlášku na DAMU. Ale co se týče revolty vůči rodičům, vidím to teď na mojí dceři. Nesmím ji označovat na sociálních sítích, nechodí se mnou do žádných pořadů, protože odmítá náznak jakékoli protekce. Hlásí se na FAMU, chce studovat režii, a chce si to prošlapat úplně sama. Já to absolutně ctím a respektuju. Když jsem studovala na DAMU, odmítala jsem se fotit se svými rodiči do časopisů. Vždycky se mě ptali, jestli se za ně stydím.

Jak to nesli?

Máma se mě ptala, proč. Já jsem říkala, že nechápu, proč bych měla být v časopise jen proto, že jsem jejich dcera, a že tam chci být, až přijde někdo dělat rozhovor se mnou, a ne s nimi. Moje dcera to pravděpodobně zdědila. Jsou věci, do kterých bych jí nikdy nemluvila, protože je to natolik silná osobnost, že by to stejně nemělo smysl. O to víc budu pyšná, když pak něco dokáže.

Vy jste vinohradská rodačka. Žijete tu celý život?

Já jsem se narodila u Apolináře, ale tehdy jsme bydleli na Národní třídě, pak jsme se přestěhovali do krásné prvorepublikové vily v Motole. Na Vinohradech ale bydlím už strašnou spoustu let. Nejdřív v Korunní ulici, pak u Flory, a pak jsme se stěhovali do Londýnské, kde žijeme dodnes. Doba, kterou jsem strávila na Dvojce, je kromě dětství v Motole, nejdelší dobou, kterou jsem strávila na jednom místě. Považuju se za vinohradského patriota, a to i přes to, že jsem tu nevyrůstala. Mám to tady strašně ráda a považuju to za svůj domov.

Co tu máte nejradši?

Úplně všechno. Baví mě, že to není takové centrum, jako Praha 1. Je tu Grébovka, Riegrovy sady, když byla moje dcera malá, bylo tu spousta míst, kam jsme mohli jít. Kolik je tady heren, hřišť, parků… i teď, vzhledem k mému pracovnímu vytížení, si neumím představit, že bych bydlela jen kousek za Prahou jako můj táta, který žije v Hostivicích. Je tu neuvěřitelná sousedská komunita, Vinohrady jsou vlastně taková velká vesnice.

Jak se to ve vašem případě projevuje?

Když třeba přijdu sem, do vinotéky U Evy (v tomto místě rozhovor vznikl, pozn. red), nebo do hospody Bernard, a řeknu, že něco potřebuju – ať už řemeslníka, lékaře, právníka – vždycky dostanu tři telefonní čísla. Sounáležitost místních lidí tady funguje absolutně perfektně. Asi nejdojemnější případ pro mě byl, když se nám zaběhla kočička, která vyskočila z okna a zmizela, tak všichni mí zdejší kamarádi a štamgasti chodili po nocích po Vinohradech a hledali kočku.

A našli ji?

Kočka se naštěstí vrátila sama. Půlka Vinohrad byla kvůli tomu vzhůru nohama. Vůbec netušíme, kde těch čtrnáct dní byla, ale jednoho dne zase mňoukala přede dveřmi. Mezitím jsme si vzali z útulku jinou, která jí byla podobná. Takže teď máme doma tři kočky, jednu jsme si přivezli z Ukrajiny přes neziskovou organizaci, která odchytávala zvířata v rozbombardovaných oblastech. Říkáme jí Matylda von Irpiň. Spolupracuju i se spoustou útulků, nejen psích a kočičích, ale i koňských. Přece jen udat kočičku nebo štěňátko je snadné oproti tomu, když potřebujete udat týraného koně nebo hospodářská zvířata vůbec. O tom se u nás málo mluví. Pro mě je něco jednoznačně nepřijatelného, když dostane podmínku někdo, kdo týrá nebo dokonce trýznivým způsobem zabíjí zvířata. Zasazuju se o to, aby naše zákony byly v tomto ohledu přísnější.

Ptal se: Jan Martinek, foto: Jan Schejbal