Slovo úvodem

Vážení čtenáři,

Přirozenou vlastností člověka je snaha udržovat v paměti obrazy minulosti, které ovšem aktualizujeme a snažíme se v nich najít odkaz pro dnešní dny. Velmi často pak paměť fixujeme na nejrůznější výročí ať již v podobě svátků, nebo připomínání kulatých a půlkulatých „narozenin“ událostí či lidí. 

Nejinak je tomu bezesporu v případě Královských Vinohrad, které mají v letošním roce hned dvojí „narozeniny“. Prvními je povýšení obce na město v roce 1879, druhými pak založení samostatné farnosti spojené s bazilikou sv. Ludmily v roce 1884. Od první události nás dělí 145 let, od druhé jen o pět let méně – a obě tato výročí tak patří do jedné velké kapitoly dějin a změn tohoto jedinečného místa. Co si však vzít z těchto dvou výročí? Jak jsme schopni je aktualizovat, aby to nebylo jen patetické pokývání hlavou nad dlouhodobou tradicí? 

Když například prosili Karla Čapka, aby se v roce 1929 vyjádřil k svatováclavskému miléniu, skepticky napsal, že není schopen pochopit člověka před sto lety, natož před tisícovkou let. A podobně jsme na tom vlastně i my. Dějiny těchto událostí jsou poměrně podrobně popsány, nejde tak o to objevovat nové kontury tehdejších změn, ale spíše se na ně dívat dnešníma očima. Můžeme například obdivovat naše předky za systematický přístup k plánování rozvoje Vinohrad, stejně jako můžeme zkusit pochopit tehdejší logiku – co bylo pro tehdejší společnost důležité. Vzhledem k tomu, že spojitým plánem bylo vystavění tří dominant – kostela, divadla a národního domu –, je patrné, co bylo pro tehdejší obyvatele důležité. Samozřejmě roli v tom hrála i vysoká míra vlastenectví a český charakter zdejších obyvatel. Dalším momentem může být obdiv k síle modernizace mezi 70. a 90. léty 19. století. To vskutku není nudné 19. století, to jsou léta změn, dynamiky, překotného vývoje. 

A nakonec každé podobné výročí by mělo být dobrým momentem, abychom si my sami kladli otázku, jaký vztah máme k místu, kde žijeme. Zda svůj každodenní prostor pomáháme rozvíjet nebo jen „používáme“. Jsem si jist, že mnoho z oné „zakladatelské generace“ 19. století bralo za svou přirozenou povinnost onen rozvoj. A jestli se tedy v něčem inspirovat, pak právě v tomto. 

Michal Stehlík, historik