Noviny Prahy 2

Zpravodaj MČ Praha 2. Městská část zahrnuje ve svých hranicích část Nového Města, Vyšehrad, část Královských Vinohrad a část Nuslí.

Strana 12

12
DISKUZE
 
 
  / 
Genius loci
  / 
Rodinným stříbrem Dvojky je sousedská komunita
  /  09
Dvojka je skvělým místem pro život
  /    2
Řeknu to písní...
Moe setní sPrhou 2 blo svzno se vstupem do mnželství Prote, t o řd
mldch ldí, sme neměl de bdlet, nbídl nm tet mnžel, že můžeme sdílet bt
vChodsé ulc sní Jolv to blo bečné, pro mne to znmenlo vel šo Dosud sem žl
vHlubočepích, ve vle, vpřírodě rsném prostředí Proopsého údolí Nednou sem se
octl uprostřed měst strmvem ut, dž těch neblo zdle tol, co dnes Od té
dob vš uplnulo mnoho vod vřece Dvo m přrostl neodmsltelně srdc Poznl
sem postupně zímv míst Mme blízo sv Ludmle steně o do Rerovch sdů nebo
Grébov Prostě Dvo e pro mne místem, de se d svěle žít Ted, dž n to mte To e
le dň z „úspěch“ Úspěch míst Poďme zust nlézt přídvn mén dt e n ednu
„hromdu“ Nechť s žd vbere J ted e Hstorc osmopoltní Luxusní ulturní
Zelen Dlžděn Souseds Bezpečn Ml vrens Musím říc, že tomuto pohledu
mne rovněž dovedl stuce, d sem čtř ro působl o 1 nměstně prmtor pro
fnnce rozpočet Z57 městsch čstí, term hlvní město oplv, ptří Prh 2 podle
počtu obvtel těm menším, vš zhleds fnncí nebohtším To p můžeme vdět
vtěch přívlstcích, teré sem vm nbídl Poďme bt n svou Dvou hrdí Auděleme s 
eště hezčí Ale to znmen, zčněme hned usebe Nedopl cret, úld po psov, sprvné
vužtí popelnc n tříděn odpd, ohleduplnost př provní možn ndete eště více
nmětů Poďme to zust, ť e nm zde eště lépe
Ří se, že všechn cest vedou do Řím, le t moe prvdelně vedou n Všehrd Chodím
tm poždé, dž potřebuu zvolnt hetcé prcovní tempo necht mšlen volně
plnout Ne nhodou s toto tuplné místo n sle nd Vltvou oblíbl přemslovští rlo
něteří znch tm sídll Všehrd m své ouzlo, to potvrdí žd, do tm bdlí, nemusí se
n nzvt hrdm ptrotem Úplně né sou Vnohrd, veselé společensé, elentní
honosné Jnou dnmu m Nové Město, de e eho slvn hstore zdob rl IV srt
ve zdech domů Jsou míst tché zdumčvé, o e zhrd Ztrcen, terou nše městs
čst před něol let nldně přvedl žvotu ANusle sBotčem Těm nní chceme dt
nov mpulz, proč tm chodt, žít bvt se Jo strost Prh 2 sem hrd n to, že žu pr
n Dvoce, de sme společnm slm vbudovl úspěšné šol, rsné pr, ulzené ulce,
vznmné ulturní nsttuce dl domov tol osobnostem To všechno b stčlo tomu, bt
hrdm ptrotem, le to necenněší e vzemn pospoltost, souseds omunt, ter
místním ldem nedovolí bt lhostení sm sobě n e svému oolí Proevl se př pndem
covdu, proevue se příspěv nšemu ndčnímu fondu Dvo srdcem, cítím  zvšch dopsů
e-mlů, teré m píšete se svm postřeh podnět Proto nš Dvou mlueme – rdnce
Prh 2, pevně vto věřím, děl vše pro to, b toto „rodnné stříbro Dvo“ nezmzelo pod
nnosem děsvch zprv, teré se n ns vlí ze svět
Dvo e pro mě oprvdovou srdcovou zležtostí Je to místo, de sem vrostl neen , le té
mo rodče prrodče Nše rodn tu pod rlovem že už více než sto let, to zčlově musí
udělt hrdého občn lolního ptrot
Ale není to en onostl Dvo e především svělm místem pro žvot, to dí vn-
ícím šolm, vborné občnsé vbvenost svělé doprvní obslužnost Bezpečí, čstot
pořde sou zde smoemostí, to e něco, co n uns oprvdu oceňu Stčí přeít hrnc
nší městsé čst rozdíl e ptrn – včstotě ulc, stvu chodníů vůbec vcelové péč
oveřen prostor
Nše Dvo m co nbídnout neen nm, teří tu bdlíme, le té všem nvštěvníům
olemdoucím Úžsn hstore, mlebn zoutí ednečn enus loc tvoří en čst eího
ouzl Osobně s cením zdešího ulturního žvot, vbornch resturcí, vren trdčních
lolů Nemohu té opomenout množství zeleně pr, teré podle mě ptří těm ners-
něším vcelé Prze
Dvo e prostě místem sednečnou tmosférou, terou vné centrlní čst Prh en těžo
ndete Prochzet se po nší ulc cestou do prce e podobné o prochzet se nměstím
mlého měst – vžd potm znmé tvře přtelsé úsměv Je to místo, teré mm oprvdu
rd sem šťstn, že mohu bt eho součstí že mohu přspět tomu, b tto ednečn
tmosfér zůstl vbudoucnu
„Já neznám ani Michli a neznám Hradčany, mám s sebou ale bichli, v tý je to napsaný.(text,
zpěv J Such)
Vono to baroko není špatný pro voko, ale je vo voko vokolo baroka flinkat se bez floka.(text,
zpěv J Vosovec  J Werch)
„Na tisíc zvonů tramvajáci zvoní, na tisíc veršů básník píše o ní. Praha je zlatá loď, na které slunce
po nocích přespává.(text  Štnc, zpěv J Všíče)
V kanálech jsou krysy líné, občas i potkan se vylíhne, ve Vltavě plavou kapři, jeden až dva, někdy
i tři.“ (text Z. Růžová, zpěv J. Hutka)
„Náměstím, kde kdysi lidu kázal revoluční kněz, šustí šeky, limuzíny lidí společnosti bez peněz. Na
nároží hospoda Parlament, kde do toho můžeš mluvit, jen to zkus – pssst! Za sto let budeš mít
svoji ulici jak on, jak Mistr Hus.(text, zpěv V Mert)
„Hele Čecha ješitu, nechce v Praze mešitu, bojí se o jitrnice, o dvanáctku ještě více.(text, zpěv
I Mlde)
„Pod Prahou, kterou znáš, je ještě jiná, cizí, nepodobná šťastným obličejům v televizích. A ty si
říkáš, mám ji rád, nemám ji rád? Vlastně nevíš.(text, zpěv J n-ttchen)
Ale vím Nše Prh 2 m svo rsu Stov, tsíce tvří, veselou  smutnou nldu A dž se
písnč o Prze povede  nemusí bt en o Vclvu č Hrdčnech, sme m n nší "Dvoce"
ptřčně hrdí n to, že do Velé Prh s Nuslem, Všehrdem  Vnohrd tutově ptříme
"Krásná za večerů, kdy soumrak padá a od vltavských břehů vánek začne vát.
Krásná o polednách kdy bývá mladá, je jako dívka, kterou každý chce mít rád." (text I Fscher,
zpěv W Mtuš)
  / 
Dvojka je především náš domov
Že se m tu velm dobře Zon vdím hrdb Všehrdu, rsn mohutn štn, dž
vdu zdomu n ulc, e zde plno příemnch podnů, vren, obchodů, de potvm ld ze
sousedství Dět chodí do místní šol, vužíví rouž vDDM Prh 2, chodí do oddílu do
Sool, teré městs čst podporue Voln čs trvíme vprcích n hřštích Vše potřebné
mme n dosh rtou pěší chůz nebo pr mnut ízd trmví
To ovšem neznmen, že není co zlepšovt Nop, o zstuptel sem se vžd snžl věc
posouvt pomht omuntě, ve teré ž, občnům Prh 2 Zroveň s vš uvědomu, že
stndrd omfort e n Dvoce všší než vnch čstech Prh Iproto b měl Prh 2 ldem
pomht Jsem velm vnímv těm slbším vnší společnost, b nebl přehlížen Asem
rd, že vtomto ohledu se dří stndrd zvšovt
omunlní polt není odeolo, e oldech N dobrch věcech e potřeb prcovt
dohromd Rozdílné nzor, teze č rozdílné postoe nemohou bt přežou tomu, bchom
usedl e stolu bvl se, dsutovl hledl omproms vonrétních věcech Pře s, b
onšelé bl součstí omunt, nslouchl obvtelům, sousedům umožnl m se n rozvo
obce osobně spolupodílet Amohl sme svou městsou čst sprvovt, elož e především
nším domovem Asem hrd, že se nm to do sté mír dří Prt sou onstrutvní opozcí
sou přprven podpořt všechn smsluplné změn, teré přspíví většímu omfortu
žvot vPrze 2
Upozornění redce Příspěv n této strně nevdřuí stnovso MČ Prh 2, z obsh formu odpovídí ech utoř
Moje bbič, mmin, j imoje děti – všichni jsme se nrodili vPrze 2. Jsme td už zhrub
sto let doufm, že zde budeme žít ivpříštím století. Prhu 2 zejmén rlovsé Vinohrd
miluji. Proto jsem té před téměř dvceti let vstoupil do omunlní politi. Mm cílem blo,
b Dvoj bl, j rdní rdi říjí, vldní sříní pržsch městsch čstí. éž b tomu
t blo
To, n co jsme pšní, většinou pochzí od nšich předů. Musíme se ptt, zd budeme hrdí
n to, co tvoříme teď. Součsn rdnice mi le příliš optimismu nedv – zulic se stv
proviště, pohb chodců není bezpečn místo péče obtov fond jej politici nechvjí
chtrt postupně privtizují obecní bt. Je le fér zmínit ipozitiv. VPrze 2 mme rsné
pr, což rdnice rd zdůrzňuje. Jo soused Rierovch sdů bch vš rd dodl:
Oprvdu chceme mít vlétě ohlušující oncert téměř žd den? Vibrující on ž do pozdních
nočních hodin, to ni nemluvím ohlučnch supinch n ulicích odpdcích povlujících se
n trvě. Situce se ro od rou zhoršuje rdnice se tomu ztím nij nepostvil. ZRiero-
vch sdů se pomlu stv lunpr. Pojďme njít ompromis – omezme počet hlučnch cí,
reulujme hlsitost onec b mohl bt lidně vosm hodin večer. Doufm, že brz budeme
moci bt n Prhu 2 znovu hrdí.
ČÍSLO – ZÁŘÍ 
  /  
Sto let v Praze 2
Dvo e ednečnou městsou čstí
Prh 2 e specfcou městsou čstí Rozld se v centru měst, le zdle není t zhlcen turstcm
ruchem o sousední Prh 1 Je to omorní městs čst, tže  lze proít z ednoho once n druh pěš
 zbrlo b to en něol hodn Flmř rd vužíví eí mlebn zoutí, stl se nmětem něol nh
Zeptl sme se zstupců olce  opozce
Proč žít n Dvoce
 bt eím hrdm
občnem
Noviny Prahy 2