Každý nový příběh je motor

Z. Prokopová a M. Vavroňová ve své kanceláři

S Marií Vavroňovou a Zdenou Prokopovou jsem se poprvé setkala na Novoměstské radnici, kde jejich centrum pro ženy Rosa pomáhající obětem domácího násilí slavilo 30. výročí. Už tenkrát mi hlavou běžela spousta otázek: Jaké jsou ženy, které se většinu života zabývají zoufalými situacemi a smutnými životy jiných žen? Co si myslí o své práci, kde berou energii a co je motivuje? V jejich kanceláři blízko Botanické zahrady jsme si povídaly dlouho a zaujatě, obě se v hovoru harmonicky doplňovaly a těžká témata odplavovaly smíchem… 

Jste dlouholeté kolegyně, pracovní partnerky, ale také biologické sestry. Když jste to na oslavě výročí prozradily, bylo to pro většinu přítomných překvapení… 

Z: Konečně jsme to řekly! (smích). Ale vážně: nikdy jsme to netajily, ale ani nezdůrazňovaly. Provázíme se celý život – vyrůstaly jsme spolu, studovaly stejnou školu, následovaly jsme se v práci jako zdravotní sestry na dětské chirurgii a onkologii, na oddělení lékařské genetiky, v manželské poradně, kde jsme si dodělaly sociální školu a další kurzy… Maruška je o rok a pár měsíců starší a vždycky byla můj vzor. Kdyby šla po maturitě na vysokou, šla bych asi taky. Ona byla v dětství vždycky akční, dala jsem hodně na ni, nijak jsem se neprosazovala. Po dvacítce se to, možná kvůli životním okolnostem, zlomilo. Hodně jsem se změnila.  

M.: Nejsme dvojčata, ale jako bychom byly. Jsme na sebe napojené. I lidé v okolí říkají, že si málokdy sestry tak rozumí. Nikdy mezi námi nebyla žádná rivalita. Možná v tom je naše síla, že jsme se doplňovaly a vždycky jsme se dokázaly zastoupit.

V centru se setkáváte s ženami, které prožívají násilí v rodině, leckdy jim jde o život. Jak takové setkání vypadá? 

Z.: Přicházejí sem pro pomoc ženy, které jsou zoufalé, nešťastné, zlomené. Je pro ně těžké se svěřit, pro leckterou z nich je těžké vůbec pochopit, že je obětí týrání, protože týrané ženy obvykle hledají vinu v sobě. Nejdůležitější je empatie, abychom tu ženu podpořily, aby pochopila, že násilí není její vina ani odpovědnost. Konzultace jsou hodinové a bezplatné, a kolik jich nakonec bude, je individuální. Musíme především zjistit, co všechno se v rodině děje, a vyhodnotit rizika. K tomu máme speciální dotazník. Probíráme postupně všechny situace, a výsledkem je bezpečnostní plán: co má klientka v dané situaci dělat, na co si dát pozor, na co má podle zákona právo. Aby, když od nás odejde, věděla, co ji čeká a mohla se rozhodnout, jak situaci řešit dál. Rozhodnutí je vždycky na ní, ne každá týraná žena chce podat trestní oznámení nebo od násilníka odejít. Když je opravdu v nebezpečí, spolupracujeme s právníky, máme utajený azylový dům, kam se může přesunout sama nebo s dětmi, nebo krizová lůžka. Je to dlouhodobý proces, těžká, ale i hezká práce. Jde o to pomoci ženě situaci překonat, aby se neopakovala a její život byl dál v pořádku, bez násilí. 

Takový rozhovor je psychologická práce, umění. Dá se to naučit, nebo spíš pro to musí mít člověk osobnostní předpoklady, talent? 

M.: Možná máme nějaký dar… Myslím empatii, schopnost naladit se na problematickou situaci, na toho druhého. Poradenství týraným ženám vyžaduje trpělivost, citlivost, účast. Ten druhý musí poznat, že vás jeho problém opravdu zajímá. 

Z.: Můžete se naučit různé praktické techniky, jak zvládat panické ataky, flashback a podobně. Ale to nejdůležitější musí mít člověk v sobě. Kdysi v manželské poradně jsme dělaly vstupní pohovory, jakési anamnézy. A samozřejmě jsme byly na telefonu. Pamatuji se, byla jsem v poradně teprve půl roku, volal jeden muž, že chce spáchat sebevraždu... To byl těžký případ. Nebo přišla žena a měla modřiny. Zeptala jsem se: co se stalo? Styděla se, ale řekla mi to. Ty ženy byly nešťastné, ale byly rády, že téma otvíráme. Psychologové tenkrát v manželské poradně řešili to, s jakou zakázkou žena přišla, ale o násilí nehovořili, nezeptali se. A téma násilí se v 90. letech neřešilo.

M.: A tak jsme už tenkrát založily nadaci Rosa a první poradenské centrum pro oběti domácího násilí. Byly jsme naivní, neměly jsme peníze, dělaly jsme to při práci. 

Mluvíte o tom jako o běžné praxi: založily jsme poradnu…Co ale bylo tím hlavním impulzem? A proč název Rosa? 

Z.: Obě jsme zažily rozvod. Přišel nečekaně, nepředvídaně. Tahle naše zkušenost byla možná jeden z důvodů. Tehdy asi vznikl nápad vytvořit klub pro osamělé ženy po rozvodu ‒ ROzvedená, SAmostatná. 

M.: A taky nás inspirovaly dva studijní pobyty v Holandsku. Viděly jsme tam azylové domy, mluvily s terapeutkami. Poznaly jsme, jak tam fungují ženské organizace, viděly jsme ženy po rozvodu, které pochopily, že život nekončí. Impulzů bylo víc… Třetina žen v našem klubu měla problémy s násilím. Příběh, na který nezapomenu: jednoho dne, kdy v manželské poradně už nikdo nebyl, přiběhla mladá žena. Byla vyděšená, prosila o pomoc. Že jí manžel, právník, usiluje o život, protože řekla, že se chce rozvést. Že ji napadá, vyhrožuje, že ji zničí, že má všude známé… Výhrůžek bylo víc. Tehdy jsem si řekla, že musím být klidná a vyrovnaná, abychom spolu mohly najít řešení. Nebyly azylové domy, ani krizová centra, kam by se mohla schovat. Zákony nebyly připravené, domácí násilí nebylo trestným činem, žena musela být tehdy sedm dní v pracovní neschopnosti, aby to někdo vůbec řešil. Nakonec jsme nějaké útočiště společně našly. To byly naše začátky. 

Čím jste se v těch začátcích odměňovaly? Asi vás nikdo neplácal po ramenou…

Z.: To rozhodně ne. Někteří, zejména psychologové, problém bagatelizovali… Na druhou stranu jsme určitě cítili i obdiv.  Když byla v devadesátých letech první tisková konference na téma domácí násilí, označovali nás novináři za feministky a říkali, že přeháníme, že nic takového jako domácí násilí tady není. 

M.: To ocenění přijde spíš zevnitř. Když se dařilo, když jsme pomohli nějaké ženě dostat se ze zoufalé, beznadějné situace. Když v roce 1998 Zdena otvírala patro azylového domu…

Z.: Pomohly jsme přes patnácti tisícům žen. Některé si pamatujeme dodnes a je hezké, když se po letech ozvou nebo napíšou. Třeba jedna, kterou partner surově mlátil, málem ji zabi. Tehdy jsme ji nafotili a já jí svědčila u soudu. Vím teď o ní, že má jiný, spokojený život a že nás sleduje a fandí nám. Těch žen, o kterých víme, je samozřejmě víc. Pomohli jsme kdysi jedné paní s malou dcerkou. Ta dcera se vloni ozvala, dávno dospělá vysokoškolačka.  Přišla nám poděkovat a na svém pracovišti uspořádala sbírku pro Rosu… To je ta odměna. 

Jak jste se naučily ta těžká témata ze sebe setřást, nedržet je v sobě? 

Z.: Mně pomohlo, že jsme o tom s Maruškou mohly mluvit. Určitě dobré rodinné zázemí, v našich případech druhé šťastné manželství. Když jsem se mohla odreagovat procházkou s pejskem.

M.: Nejtěžší chvíle jsem musela doslova vychodit. Když jsem s klientkou prožila něco opravdu bolestného, úmrtí v rodině nebo brutální násilí, když selhaly soudy nebo státní orgány a cítila jsem velké zklamání, manžel mě vyzvedl z práce a prošli jsme celou Prahu. Někdy to bylo hodně kilometrů.

Pocítily jste někdy něco takového jako vyhoření? 

Z.: Když mluvím s někým, kdo to zažil, nedivím se, ale sama to neznám. Pro mě je motorem každý nový příběh, vědomí, že ještě je potřeba něco vyřešit. A když se setkám s dalším, třeba horším případem, dlouho o něm přemýšlím, jsem rozhořčená a zpětně mě to motivuje. Říkám si, to tedy ne! Musí se s tím něco dělat, musí se o tom mluvit. Možná, jak říká Maruška, jsem bojovný typ, Kozoroh… Vnímám to tak, že naše práce má pořád smysl.

Měly jste někdy strach, o sebe, o rodinu, o děti? 

Z.: Myslím, že ne. Ale držím se zásady, nepouštět si soukromí na veřejnost, třeba v televizi, nechci, aby se vědělo, kde bydlím. Nebojím se, je to spíš prevence. Stejně, když svědčím u soudu, bráním se tomu, aby soudce četl nahlas moji adresu. Ano, byly doby, kdy jsem nosila u sebe pepřový sprej.

M.: Tady vidíte odvážnou Zdenu. Vystupuje v televizi, svědčí u soudu. To já jsem radši oběť k soudu doprovázela a držela ji za ruku (smích).  

Je něco, co vám Rosa vzala? 

M.: Kamarádky, na ty jsme neměly moc čas. Ani já, ani Zdena. 

Z.: Maruška je moje kamarádka.  

A co vám Rosa dala?

Z.: Smysl života. Měly jsme pocit, že v naší zemi tato služba chybí, a pomohly jsme ji vybudovat. Rosa mi dala pocit, že práce má smysl. 

Říkaly jste, že ve vnímání problému domácího násilí ve společnosti nastal posun a že i že Rosa ušla velký kus cesty. Kdybyste měly rekapitulovat – na co jste nejvíc pyšné? 

M.:  Že se naše organizace rozvíjí, že máme výborné kolegyně – psycholožky, sociální pracovnice, tři akreditované sociální služby, že Praha 2 nám vyšla vstříc a díky ní máme krizové byty, kam mohou nejvíce ohrožené ženy odejít do bezpečí. 

Z.: Podařilo se hodně, i díky Praze 2, kde cítíme dlouhodobou podporu. Teď nemám na mysli jen peníze, ekonomiku, ale především to, jak je tady sociální problematika vnímána, že se na ni klade důraz. Praha 2 našim tématům věnuje dlouhodobou pozornost, a v tom je naše spolupráce opravdu výjimečná.

M.: V širším kontextu se ale pořád problém týrání bagatelizuje, pořád mám pocit, že naše společnost v porovnání se zahraničím není na jeho řešení nastavená. Je to pořád otevřené téma. Ještě stále není hotovo.

Ptala se: mab

na oslavě 30. výročí Rosy