Čestné občanství by si víc než já zasloužil můj manžel
Novou čestnou občankou Prahy 2 se stala také Anna Šabatová, bývalá ombudsmanka, mluvčí Charty 77, disidentka, spoluzakladatelka VONS a držitelka Ceny OSN za obranu lidských práv. Tento rozhovor proto logicky měl být o ní, ale nakonec hovořila stále o někom jiném než o sobě. Asi je to u ní přirozené.
Celý život bojujete za ochranu lidských práv. Které z nich je podle vás nejdůležitější?
To se nedá říct – hodnota lidských práv spočívá v jejich provázanosti a harmonii. Mohla bych uvést například tělesnou nedotknutelnost nebo svobodu, ale ani svoboda není absolutní – svým „svobodným“ jednáním také můžete někomu uškodit. Nebo jiný aspekt: bez jakýchkoliv hmotných statků a bez peněz nemůžete být zcela svobodný. Důležitý je také princip rovnosti, ale dosáhnout ho je natolik komplikované, že bychom se měli snažit alespoň o to, aby lidé měli rovné šance pro život. Mám na mysli třeba i lidi se zdravotním postižením, na ty se často zapomíná. Aby ty rovné šance měli, stojí to nějaké finance, už jenom zajistit lidem na vozíčku (ale také třeba maminkám s kočárkem) stejný pohyb po městě, jako mají ostatní, není snadné. Pro ně to přitom vůbec není banalita, ale naprostá nezbytnost. Například v Austrálii v 80. letech si tito lidé lehali před autobusy, aby upozornili na to, že nemají jak se do nich dostat. V Evropě k tvrdému jádru lidských práv patří i právo na život, protože trest smrti byl na našem kontinentě zrušen, a na důstojnost. Tady zase záleží na tom, jak důstojnost chápeme. Přála bych si, aby politici, ale i lidé na úřadech – a nejen u nás, víc přemýšleli nad tím, jestli už svou činností nezasahují do základních lidských práv.
Za minulého režimu jste byla disidentkou, stejně jako váš manžel Petr Uhl. Přivedl k disentu on vás, nebo vy jeho?
Ani jedno, ani druhé. Seznámili jsme se v době, kdy už jsme oba měli za sebou pobyt ve vězení – Petr čtyři roky a já dva. Byli jsme dva bývalí političtí vězni, kteří se jednoho dne potkali a sblížili. Já s nadsázkou používám rčení, že vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá. Na Petrovi jsem obdivovala jeho až zvláštní přímost a statečnost.
To se přece říká i o vás…
No ano, ale já jsem přece jen trochu diplomatičtější.
Lidé si vás pamatují jako zástupkyni ombudsmana Otakara Motejla a později jako první ženskou ombudsmanku. Kolik lidských příběhů jste takto poznala?
Nepočítaně. Vždy jsem se řídila krédem, že bychom neměli podceňovat starosti druhých lidí, i kdyby nám třeba připadaly banální. Takže jsme řešili odebrání dětí stejně vážně jako sousedský spor, nepřiměřený policejní zásah stejně jako špatně vyměřený důchod. Někdy to byly absurdní případy, pamatuji se třeba na pána, kterému dluh ve výši 400 korun po aktivitě exekutora vzrostl na 20 000 korun.
I váš vlastní život byl poměrně dramatický, někde jste vzpomínala, že téměř vždy byl někdo z vaší rodiny zavřený. Jak se s tím dá vyrovnat?
Bylo to tak, v 70. a 80. letech. Pouze několik roků v posledních dvaceti letech minulého režimu nebyl zavřený nikdo z nás, v letech 1984 až 1989. Můj manžel strávil ve vězení devět let, můj tatínek sedm a čtvrt roku. Můj starší syn na to odpovídá tak, že když se do něčeho narodíte, tak to do jisté míry vnímáte jako normální. A taky se říká, že co tě nezabije, to tě posílí. Ale přece jen bych si přála, aby nás posilovalo něco jiného, než pobyt ve vězení.
Napsala jste knihu povídek Pokus o skoročlověka. Jak vznikla?
Ne, ne, to jsem nebyla já, ale moje maminka, jmenujeme se stejně. Začala to psát někdy v 60. a 70. letech, a promítly se v tom její zkušenosti s tatínkovým vězněním. Vydala to až po revoluci v respektovaném nakladatelství Torst. Byl to dárek k jejím 80. narozeninám, měli jsme z toho všichni obrovskou radost. Krátce na to onemocněla, stihlo se to jen tak tak.
Jaký máte vztah k Praze 2?
Do Prahy jsem se provdala z Brna a na Dvojce bydlím už 52let. Vinohrady jsou krásná čtvrť, mám ráda zdejší parky a zákoutí a každé ráno při pohledu z okna blahořečím našemu rozhodnutí, že jsme si tady před dvaceti lety s manželem koupili malý byt na důchod. Moc ráda se procházím v Grébovce a Riegrovými sady. Nedávno jsem v Grébovce byla s vnukem a říkala mu: tady na těch skálách knížete Windischgrätze si hrával tvůj děda. Petr byl velký vinohradský patriot. Ten by si čestné občanství Prahy 2 zasloužil třikrát víc než já.
Ptala se: Martina Klapalová, foto: Hynek Glos