Trámy nasákly čuch války
Akademický sochař Vojtěch Adamec se kromě vlastní tvorby věnuje v posledních letech malování a dlouhodobě také restaurování soch. Restauroval například na Karlově mostě sochu sv. Anny a sv. Kajetána a na sokl sochy Neposkvrněné Panny Marie na Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí vrátil sošku pravého anděla. Letos v únoru vytvořil pietní artefakt na Novoměstské radnici, sestavený z toho, co zbylo po náletu spojeneckých letadel na Prahu v roce 1945. Jeho první zakázkou pro Prahu 2 ale byla před dvanácti lety socha Neptuna.
Jak vzpomínáte na tvorbu věrné kopie Schnirchovy sochy Neptuna?
Bylo to asi osudové. Člověk během života potkává různé lidi a věci a najednou časem zjistí, že některá ta setkání byla symbolická a začínají fungovat ve vzájemné synergii. To se mi stalo, když jsem před lety poznal vnuky sochaře Bohuslava Schnircha a později jsem vyhrál zakázku, kterou vypsala radnice Prahy 2 na zhotovení kopie sochy Neptuna od jejich dědečka. Originál té sochy stál u grotty v Grébovce, kam jsme si jako kluci chodili hrát. Kolem té sochy vznikla skoro detektivní legenda, nejdřív se záhadně ztratila, pak se šťastným řízením osudu našla a radnice Prahy 2 ji v lednu 2015 umístila do bezpečí Novoměstské radnice. A ke grottě na kašnu vrátila kopii, kterou jsem dělal. Během té práce jsem objevil další zajímavý příběh, totiž že nejde o Neptuna, jak se všude uvádí, ale o jeho syna Tritona. Nevím, kdy a jak došlo k záměně těchto dvou mytických postav.
Myslíte, že sochu špatně pojmenoval už sochař Schnirch?
To pochybuju, protože byl v Itálii na studijní cestě a na římských kašnách musel vidět Neptunů a Tritonů bezpočet. Navíc tvarosloví jasně odkazuje na Tritona, který má z části rybí šupinatý ocas a jeho atributem je mušle. Zato vládce moří Neptun třímá trojzubec a většinou se znázorňuje v odlišné pozici. Podle mě Bohuslav Schnirch jasně věděl, koho dělá. Ale je pravda, že v obou případech šlo o božstva moří. Důležité je něco jiného: Grébovka je nádherný park i v evropském měřítku, je to úžasný příklad toho, co nám naši předkové zanechali. Gröbeho vila je neoklasicistní, u grotty vidíme romantické prvky, Schnirchova socha je neobarokní, vše se tam prolíná a možná si ani dost dobře neuvědomujeme, jaký skvost v Praze 2 máme.
Nyní jste pro Prahu 2 dělal expozici z ohořelých trámů a vrátil se s nimi na Novoměstskou radnici. Jak se vám pracovalo se spáleným dřevem?
Ty trámy neuvěřitelným způsobem přežily všechny pohromy – nejdříve válku a po ní situaci, kdy byl nedostatek stavebního materiálu, takže byly použity na opravu jezuitské koleje, kde je dnes VFN. A při poslední opravě se nečekaně našly a byly nabídnuty k vystavení. Vedení radnice Prahy 2 a starostovi Janu Korseskovi se povedl mimořádný čin, když se rozhodl ty artefakty zachovat jako pietní památku a připomínku válečných hrůz. Na Novoměstské radnici visí pět trámů ve výšce tří až čtyř metrů a každý z nich váží kolem 70 až 90 kilogramů. Byla to náročná práce, v místech, která jsou ohořelá, vznikla krusta a tu jsem za žádnou cenu nechtěl poškodit, to by byla škoda. Je to připomínka dávného ohně a zajímavostí je, že i po těch letech jsou cítit spáleninou, nasákly čuch války. A dokonce na některých trámech je uvedeno, že jde o dřevo ze schwarzenberské parní pily, takže se asi dopravovalo do Prahy ze Šumavy na vorech. Celý sled příběhů je obsažený v těch trámech, a tak jsem to vnímal i já.
Ptala se: kla