ROZHOVOR: Někdy přijedu z natáčení a rozbrečím se

Mladí lidé s duševními problémy, samoživitelky, ale i děti na sklonku života. Novinářka z České televize Lea Surovcová už mnoho let točí reportáže a dokumenty o lidech, kterým osud vložil do rukou ty nejtěžší karty. A především o radostech a strastech této náročné práce se rozpovídala v následujícím rozhovoru.

Foto: MAP

Jako reportérka se zabýváte těmi nejtěžšími tématy v lidském životě, nejnověji točíte dokument o dětské paliativní péči, tedy o dětech s nevyléčitelnými nemocemi, často v závěru života. Jak se s tím může člověk vyrovnat?

O paliativní péči točím už léta, dá se říct, že jsem si už zvykla. Nyní vzniká půlhodinový dokument. V něm chci dokázat, jak by měl systém ideálně fungovat, aby se lidem dostalo náležité péče. Nejde jen o umírání, jde hlavně o kvalitu života, a tak k tomu přistupuju. Když natáčím, soustředím se na to, jak odborníci a organizace dodávají dětem i jejich rodinám v té hrůze kvalitnější život. 

Je to ale téma nutně spojené s bolestí a utrpením.

Naštěstí se mě to nedotýká osobně, ale když vidím rodiče, kteří si tím procházejí, neumím si to vůbec představit. Jako novinářka jsem už viděla různé hrůzy, umím to odfiltrovat, ale myslím si, že to není jen o bolesti a utrpení. Většina rodičů mě při natáčení dokumentu pustila hodně blízko. Jedna maminka mi třeba řekla o svém opravdu těžce nemocném dítěti, které sotva vnímá okolí, že je spokojené a šťastné. Pouští mu hudbu, on hýbe ramenem a pro ni je to nádherné. V takových momentech si to obrovské trápení vůbec nepřipouštím. Když se ale mojí sestře narodila dcera, asi čtvrt roku jsem vůbec nemohla tohle téma točit. V každém nemocném dítěti jsem viděla svou neteř. Teď se ale na každé natáčení hrozně těším. Kolem každého takového příběhu je spousta skvělých lidí ať už odborníci, nebo třeba rodiny těch dětí. Obdivuju je, říkám si, jak to můžou zvládnout. Tohle všechno mi pomáhá vytěsnit, jak strašná situace to je. Při natáčení si všichni navzájem pomáháme, je to pro všechny strany obohacující.

Chápu, že na place musíte být profesionál. Nedoléhá ta tíha na vás, když natáčení skončí a přijdete domů?

Ano, někdy přijedu z natáčení a rozbrečím se. Musím se srovnat, vydýchat. Práci si občas tahám domů: někdy po večerech, místo toho, abych si četla, řeším s někým po telefonu jeho životní strasti. Dřív jsem byla na mobilu i do čtyř do rána, teď už to nedělám, jen výjimečně. Teď s jednou paní primářkou řešíme i to, že mi domluví odborníka, s jehož pomocí bych to třeba jednou za měsíc vysypala z hlavy. Sama vnímám, že už je čas, právě proto, abych vůbec byla lidem, s kterými točím, prospěšná. Při natáčení nemůžu být nalomená a podrážděná. Někdy se mi stává i ve střižně, že mám slzy v očích, není mi dobře. Pak se to promítá i do mé práce, třeba se utrhnu na kameramana. 

Vzpomněla byste si na nejtěžší takový případ?

Nedávno se mi stalo, že jsem točila s paní, která ještě nedávno předtím nevěděla, že je nemocná, jen trochu zhubla. Dva dny před natáčením se dozvěděla, že má nevyléčitelnou nemoc a jen pár měsíců života. Byla to starší paní, vitální, vůbec bych to na ní nepoznala, byl to hodně těžký rozhovor. Mluvila o tom, že si ten konec chce ještě užít. To byl moment, kdy jsem přijela do práce a poprvé v životě jsem poprosila editora, jestli bych nemohla na té reportáži pracovat až další den. 

Je to i tím, že jako novinářka cítíte zodpovědnost? Že ta tíha leží na vašich bedrech?

Je to obrovská zodpovědnost. Nechci si hrát na hrdinku, ale při tom natáčení musíte pracovat i na tom, abyste ty lidi přesvědčil, aby neměli strach. Někam přijedete, je tam štáb, pacient, jeho rodina a já cítím, že mám všechny tyhle lidi „pod křídly“. Že nesmím uhnout doleva ani doprava, soustředit se jen na cíl. Snažím se být empatická, ale nesmím se poddat smutku, ukázat svou slabost. To ti lidé ani nechtějí. Snažím se to odlehčovat, říkáme si vtipy, často se natáčením prosmějeme. Vím, jak moc citlivé téma to je, ale snad už za ty roky s těmi lidmi umím pracovat.

Jak jste vůbec k takovým těžkým tématům přišla? Dá se říct, že si vás vybrala sama?

Nevybrala jsem si, že chci točit o umírajících lidech, přišlo to ke mně vlastně samo. V televizi pracuju už dvacet let. Vždycky jsem se ráda bavila s lidmi, zajímala mě každá „babička z Horní Dolní“. Moje první reportáž v televizi byla o lidech bez domova, přitom já jsem z Valašska, kde jsem bezdomovce nikdy neviděla! Vždy mě zajímaly příběhy obyčejných lidí, měla jsem za to, že si zaslouží zájem. Bavilo mě jít mimo výseč. Poslední léta už vím, že přesně tohle je cesta, která mě těší. Někdy mě napadne, proč vlastně netočím politiku a velké události, přepadne mě frustrace z toho, jestli jsem vůbec dobrá novinářka, jestli nemám mít ambice otvírat zprávy… ale nakonec vím, že jdu správnou cestou. Že to, co dělám, má obrovský smysl.

Stane se vám i to, že po vás lidi, s kterými točíte, začnou něco chtít? Že jim podáte pomyslný prst, a chtějí celou ruku?

Člověk musí být v tomhle obezřetný. Často jsem narazila na lži, manipulace, vychytralost… to nenávidím. Sama jsem několikrát naletěla, ale snažím se být tvrdá. Někdy jdu točit lidi v nouzi, vidím, že mají milion výmluv a za několik let se nikam neposunuli, jen natahují ruku. V tomhle případě komunikaci utnu. Lidi po mně chtěli i peníze a ze začátku jsem je i někomu dala, neodhadla jsem situaci. Teď ani omylem. Je třeba si uvědomit, že za ty lidi zodpovědnost nemám. Nespasím je. Snažím se jim pomoci svou energií, svým časem. I když jsem svého času dělala sbírky na školní potřeby pro děti, nechtěla jsem, aby dárci dávali peníze. 

Máte zkušenost se stalkingem. Chcete o tom mluvit?

Naštěstí to dobře dopadlo. Ozvala se mi žena přes sociální sítě, nejdřív se mi vypisovala ze svých bolestí. Zřejmě si myslela, že jsem na ženy, což nejsem, jen proto, že jsem si dala na profil fotku z Prague Pride. Psala mi mnoho a mnoho zpráv denně, hrála mi na city, ale když jsem neodpovídala, začala na mě útočit. Volala mi z různých čísel, vyhrožovala mi, čekala na mě v práci ve vrátnici, pak mi psala, že ví, kde bydlím, znala moji adresu. My novináři jsme otrkaní, nerozhodí mě, když na mě někdo vulgárně útočí, tohle už ale nešlo ukočírovat. Psychicky mě to ničilo, nemohla jsem spát, ráno jsem vycházela z domu a musela jsem se rozhlížet. Neměla jsem najednou vládu nad svým životem. Až mě překvapilo, jak moc ten pocit byl intenzivní. Konzultovala jsem to s odborníky v Bohnicích, řekli mi, že je to typický stalking a že to, jak se cítím, je normální. Nakonec jsem ji zablokovala úplně na všech kanálech a už je dva měsíce klid.

Máte pocit, že lidé obecně méně důvěřují novinářům a médiím?

Vnímám to. Řekla bych, že se to děje ve vlnách. Plně jsem si to uvědomila v období, kdy jsem začala jezdit na protiromské demonstrace ve Šluknovském výběžku. Pokračovalo to s přílivem dezinformací v uprchlické krizi, kdy jsme ani netušili, co to vlastně dezinformace jsou. Je to těžké, lidi dnes nerozlišují novináře a blogy, vidí jen nějaké výkřiky… nedivím se, že jsou zmatení, naštvaní, mají špatnou náladu, vlastně jejich frustraci chápu, sama jsem z malé vesnice. Musím ale říct jedno: nechci být zlá, mám ráda novinářskou práci a vždycky ji budu bránit, ale už nemůžu říct, že bych sama za některé novináře dala ruku do ohně. 

Jak se vám, rodačce z malé vesnice, žije na Novém Městě, tedy v podstatě v centru?

V Praze 2 žiju už osm let a naprosto jsem si to tady oblíbila. Šest let jsem bydlela u Riegrových sadů, pak jsem se přestěhovala na Nové Město. Zpočátku jsem se bála, jaké to tu bude, ale od prvního dne, kdy jsem se nastěhovala, jsem pochopila tu krásu kolem. Scházejí se tu starousedlíci, dělají se tady různé vernisáže, hudební akce, ve vedlejší ulici mám oblíbenou vinárnu, kterou provozuje moje kamarádka spisovatelka. Tady v domě se lidi ráno zdraví, drží při sobě. Já jsem staromilec a tady to na mě dýchá tou „starou Prahou“. Doufám, že tu zůstanu navždy.

ptal se: Jan Martinek