O Popeleční středě 1945 jsem se podruhé narodila
„Ten den jsem šla do práce do Sázavské ulice č. 25. Byla jsem tam zaměstnaná jako písařka u české exportní firmy. Kancelář zřídil podnikavý šéf v přízemí domu, bylo nás tam více ,schováno´ před totálním nasazením do Reichu. V poledne jsme poslouchali hlášení v rádiu, že na říšském území se nenachází žádný bojový svaz, a v tu chvíli se rozhoukaly sirény, oznamující nálet…“ Těmito slovy začíná vzpomínka na bombardování Prahy 14. února 1945, kterou před několika lety sepsala na žádost svých pravnuček dnes sedmadevadesátiletá Luisa Troníčková. Dopis do redakce Novin poslala nedávno dcera autorky, jako námět k blížícímu se výročí tragické události. Vzácná vzpomínka zaujala i starostu Prahy 2 Jana Korsesku. Požádal paní Luisu o osobní setkání, a my jsme byli rádi u toho.
19letá Luisa v r. 1945
Scházíme se ve společenské místnosti Nemocnice sv. Alžběty, kde se paní Luisa zotavuje. Jsou tu i její dcera a vnučka. Droboučká usměvavá pacientka má z návštěvy starosty nefalšovanou radost. „Velmi si našeho setkání vážím. Pamětníků, jako jste vy, není mnoho,“ říká Jan Korseska a předává paní Luise dárek – vzpomínkovou knihu Popel Popeleční středy, kterou městská část vydala k sedmdesátému výročí události. Společně v ní listují, komentují fotografie a místní souvislosti, starosta vypráví, jak kniha vznikala, paní Luisa zaujatě předčítá úryvky (na snímku vpravo). Potom ukazuje zažloutlé fotografie ze svého archivu: dům s kanceláří, kterou zasáhla bomba, proluka, trosky. Z paměti loví vzpomínky, tu a tam ji doplní dcera a vnučka… „Šéf tehdy stačil stáhnout plechové rolety a doběhnout do průjezdu. My už jsme vyběhnout nestihli, přikrčili jsme se ke zdi, která sousedila s průjezdem, a už padal strop, sypalo se sklo a zbytek domu se propadl doprostřed místnosti. Za chvíli bylo po všem,“ vypráví paní Luisa. Přežila jen zázrakem, strop jí zůstal viset nad hlavou jako stan. „Podařilo se nám dostat do průjezdu a pak na ulici. Z poloviny domu zbyla hromada cihel a v ní zůstali ti, co byli v bytech. Na Vinohradské třídě chybělo několik domů, všude kolem plačící lidé a trosky. Rozběhla jsem se domů do Nuslí, vyděšená, na ulici leželi mrtví, nohama jsem drtila sklo z oken a výloh…,“ popisuje stará paní, jako by stále nevěřila. Říká, že na tragickou událost by nejradši zapomněla, ale díky výjimečné symbolice se 14. únor v rodině oslavuje. Toho dne se totiž narodila její vnučka. „Babička vždycky říká, že slaví moje narozeniny spolu se mnou, protože se tehdy, 14. února, podruhé narodila,“ vysvětluje vnučka Martina. Mezigenerační rozhovor se stáčí na radostnější vzpomínky, třeba na stále živý americký jazz předválečných let. Luise Troníčkové svítí oči: „Vy jste také ctitel Glenna Millera? To je moje mládí…“
Odcházíme téměř po hodině. „Děkuji vám,“ loučí se starosta, „Popeleční středa musí být pro vás těžká vzpomínka. My si ale tyto události připomínat musíme, a předávat je dál mladším, aby nezapomněli.“
mab