Jan Šťastný: Život mě baví, žiju strašně rád
Herce Jana Šťastného lze při troše štěstí občas potkat v okolí náměstí Míru. Bydlí v centrální části Vinohrad v Praze 2 a je dlouholetým členem souboru Divadla na Vinohradech. Na první pohled sympatický, přirozený, neokázalý, ale jakmile promluví, jeho sametový hlas nenechá nikoho na pochybách, že je to opravdu on, jeden z nejvyhledávanějších českých herců a dabérů.
foto: TIN
Jaké životní období právě prožíváte?
Šťastné. Mám práci, která mě baví a živí a neustále překvapuje, mám šťastné rodinné zázemí, dvanáctiletého syna. Žiju šťastný život.
Jste šťastný, i když je kolem nás tolik zla a násilí?
Válka je vůl, říkal pan Werich, a je to tak, válka je to nejhorší, co člověka může potkat. A ta prosincová střelba na Filozofické fakultě, no to je hrůza a nikdo nemůže zaručit, že už se to nikdy nestane. Ale musíme žít dál, v úzkosti a strachu se žít nedá, to bychom se jednoho dne báli i vyjít na ulici. I mě v životě potkaly hrozné věci, s kterými jsem se musel vyrovnat, ale snažím se vidět i to ostatní, co je fajn. Je přece spousta krásných věcí na světě, kvůli kterým stojí za to žít, i s vědomím, že za hodinu se mi může stát něco špatného. Život mě baví, žiju strašně rád.
Musí herec prožít bolestné chvíle, aby dokázal dát postavám patřičnou hloubku?
Jako mladý jsem si myslel, že člověk musí projít vším, peklem i obrovskou láskou, aby měl tu patřičnou životní zkušenost pro hraní. Dnes už si to nemyslím, protože herectví je i věcí fantazie, představivosti, všímavosti, která umožňuje leccos odpozorovat od ostatních lidí. Mimochodem, takovou všímavost měl třeba i Karel Čapek, který pozoroval, psal, popisoval a přidával k tomu svůj názor.
Spisovatele Karla Čapka hrajete na vinohradské scéně v představení Český román. Jakou jeho repliku říkáte nejraději?
Těch replik je moc. Já jsem při zkoušení Českého románu znovu nakoukl do Čapkových knížek, a nestačil jsem se divit. Ten člověk byl neuvěřitelný vizionář, měl ohromný cit pro to, co se děje, měl odhad, jak věci dopadnou, a v devadesáti procentech se trefil. Ono by nám občas neškodilo si toho Čapka zase znovu přečíst.
Jak se hraje historická postava?
Je to ošemetné. Zvlášť, když je to historická postava z poměrně nedávné minulosti, kdy ještě žijí někteří pamětníci a jeho dílo je s námi pořád a já nevypadám jako Karel Čapek. Ale na druhou stranu, možnost působit na publikum skrze postavu Čapka a vtáhnout do jeho vidění světa, v tom vidím šanci, jak oslovit lidi.
A ta nejdůležitější replika zní tedy jak?
Je tam jedna taková replika. On říká: „Děsím se davu. Je nejkrutější a nejhloupější ze všech přírodních živlů.“ Což je pro mě přímý odkaz i na dnešní dobu, kdy se snadno necháme ovlivnit a zmanipulovat a křičíme do světa věci, o kterých nic nevíme, ale protože je někdo řekl, tak jim mnohdy slepě věříme.
Dabujete samé charismatické herce, mužné typy, lamače ženských srdcí – ať už je to Antonio Banderas, Mel Gibson, Chris Noth jako pan Božský nebo Hans Sigl alias Doktor z hor. Kdo z nich je podle vás největší frajer?
Colin Firth. Občas mám tu čest dabovat i tohoto britského herce. Vždy na mě působí jako velký člověk a noblesní gentleman. Má v sobě jistou grácii a noblesu, já jsem se s ním nikdy nesetkal, ale na mě tak působí, a noblesu mám na lidech rád.
Ale hlavní cenu Františka Filipovského za dabing jste dostal nikoliv za Firtha, ale za Banderase. Jak se dabuje Banderas?
Dabing se hodně proměnil. Dneska film musíte udělat hodně rychle, třeba za den, kdežto dřív se hodně zkoušelo a jelo se po smyčkách, postupně. Já mám svůj recept, kdy se s hercem, když ho vidím poprvé, učím dýchat. Pak se propojíme a už trošku vím dopředu, co od něj můžu očekávat. To ale neplatí u Banderase, protože jak je rozdivočelý, tak u něj nikdy nevíte, co vám v příští replice udělá, je to španělský živočich. Mou ambicí je hercům to nepokazit.
Co jste chtěl od života, když jste byl mladý?
Maminka je lékařka, táta stavební inženýr a mě hrozně bavilo, když doma rýsoval na prkně, takže jsem tak trochu inklinoval k oběma oborům mých rodičů. Pak přišel kotrmelec a já dělám něco diametrálně odlišného. Vždycky se snažím být otevřený k tomu, co život s sebou nese, a hraní tak nějak ke mně samo přišlo. Dělal jsem amatérské divadlo, kam jsem se dostal tak, že jsem zaskočil za chybějícího spolužáka, a už tam zůstal. Při podávání přihlášek na vysokou školu mě někdo přemluvil, ať zkusím talentovky na DAMU, a oni mě vzali. První dva roky jsem ale vůbec nevěděl, co tam dělám, a byl jsem přesvědčený, že toho nechám. Mí spolužáci byli děti herců, vyrůstali v divadelních šatnách, všechno věděli, a já nevěděl nic. Ale má profesorka Jana Hlaváčová mě provedla studiem takovým způsobem, že mi otevřela oči.
S Janou Hlaváčovou vás pojilo celoživotní přátelství, dokonce jste za ní přešel z Národního divadla do vinohradského. Nelitoval jste někdy?
Na Vinohradech jsem už třicet dva let a angažmá měnit nehodlám. Jana byla pro mě jako druhá máma. Odešli jsme s ní z Národního divadla tři, i Petr Kostka a Simona Postlerová, a všichni čtyři jsme už na Vinohradech zůstali. Jana Hlaváčová mi byla a Petr Kostka dosud je velkým vzorem, nejen po umělecké, ale i po lidské stránce. Nikdy se nebáli říkat, co si myslí, a stát si za svým názorem. Ani dnes není jednoduché ustát svůj názor v kontextu doby, ale každého člověka něco profiluje, a pokud si za svou pravdou stojí, tak jako Jana a Petr, pak je co se od nich učit.
Když jste učil na DAMU, co jste radil svým studentům?
Vzpomínám na Jirku Menzela, kterého jsem měl moc rád a měl jsem tu čest tady na Vinohradech s ním udělat několik komedií, který v žertu říkával: „Hlavně svižně, svižně, ať nikdo nepozná, jaká je to blbost.“ Já rady nikomu nedávám. Když jsem učil na DAMU, říkal jsem jim: Jediný rozdíl mezi námi je, že já herecké zkušenosti už mám a vás to teprve čeká, jinak jsme si rovni. U nás v divadle jsou všichni mladí herci nadšení a pracovití a povídáme si mezi sebou i o osobních problémech. Toho si moc cením, že z hereckých šaten zmizela ta přehnaná úcta, za mého mládí bych si netroufl jít za některým z těch bardů a svěřovat se jim. Takže to herecké prostředí je takové normálnější. Mám mladé lidi hrozně rád, inspiruju se jejich energií, ale zároveň se o ně trochu bojím. Připadá mi, že je v nich víc úzkosti, než to bylo zamlada u mé generace, která musela čelit větším tlakům v době, kdy k demokracii bylo ještě daleko. A to nás paradoxně obrnilo.
Je podle vás škoda, že herci, až na výjimky, opustili svět politiky?
Jejich vstup do politiky byl po sametu logický, umění má v sobě určitý morální a etický kredit. Odliv nastal také přirozeně, lidé by měli dělat práci, které rozumí, kterou vystudovali a umí ji. Já osobně bych do ní nikdy nevstoupil, od toho tu jsou politici. Naším úkolem je oslovovat a kultivovat lidi a pomáhat tomu, aby z dnešní trochu sobecké doby nezmizela elementární slušnost a empatie. Není to jednoduché, protože jakmile mají lidé strach o vlastní existenci, logicky se soustřeďují hodně na sebe.
S kým sdílíte hereckou šatnu?
Se svým spolurodákem ze Zlína Sváťou Skopalem. Už řadu let tady spolu přežíváme a rozumíme si. Na tomhle místě, kde sedím, kdysi sedával pan Gustav Nezval. Divadelní šatna je magické místo, stejně jako celé vinohradské divadlo. Když jsem sem poprvé přišel za tehdejší ředitelkou Jiřinou Jiráskovou diskutovat o budoucím angažmá, přihodilo se mi něco, co se stává jednou za život. Hned ve vrátnici jsem měl pocit, že jsem doma. To divadlo má v sobě magii, není to jen těmi generacemi slavných herců a režisérů, je to ještě něco navíc, co se těžko definuje. Něco tady v tom domě lítá.
Na začátku jste mluvil o tom, že herec Šťastný je šťastný. Nechybí vám k pocitu dokonalého štěstí přece jen něco? Třeba dcera?
Malá princezna… jé, tu bych rozmazloval. Jen nevím, jak se to dělá, aby to zase nebyl kluk.
Ptala se: kla
jako Čapek v Českém románu
foto: DNV
KDO JE JAN ŠŤASTNÝ
Osmapadesátiletý známý divadelní, filmový a televizní herec má domovskou scénu v Divadle na Vinohradech, vidět ho můžete občas i v divadle Viola nebo v Divadle U hasičů. Jde z role do role, často hraje v televizních seriálech a je vyhledávaným dabérem, moderuje, namlouvá audioknihy. V roce 2020 dostal hlavní cenu za dabing (Cenu Františka Filipovského) za výkon v Almodóvarově snímku Bolest a sláva, kde daboval Banderase v roli Salvatora Malloa. Jeho nejoblíbenějšími filmy, které ho nikdy neomrzí, jsou Intimní osvětlení Ivana Passera a americký sci-fi snímek Interstellar. Je podruhé ženatý a má tři syny (nejstaršího v prvním manželství vyženil).