Nabarvené ptáče je film, který svou pravdou strašně bolí

Účast na 72 filmových festivalech, 39 cen, komerční úspěch ve světové distribuci i na streamovacích platformách. Takový je poslední Marhoulův film Nabarvené ptáče. Václav Marhoul je nejen režisér a scenárista, je také producent, herec divadla Sklep a má za sebou armádní výcvik s hodností major v záloze. O tom všem je následující rozhovor:

V současnosti jsme zahlceni spoustou negativních informací. Řekněte mi, co vás v poslední době příjemně překvapilo?

Naše obrovská solidarita s Ukrajinou po jejím napadení Ruskem před dvěma roky. Kolik lidí poskytlo ubytování matkám s dětmi, uvolnili jim byt, dávali dohromady finanční sbírky, to všechno. Tehdy se český národ v tom nejlepším slova smyslu vyznamenal. A to přitom už žádné iluze o nikom a o ničem nemám, iluze jsou obecně velmi nebezpečná věc a je nejlepší se jich zbavit co nejdříve. Ale tady se ukázalo, že jsme schopni empatie, že jsme schopni výrazně pomoci. Takže popření toho, že jsme národ tupců a Švejků.  

Ale říká se to přece o nás?

Je to absolutní nesmysl. Já úplně nesnáším takové to sebepodceňování, řeči o tom, že nemáme hrdiny. Je za tím jen ignorantství a nevědomost některých lidí spolu s neznalostí historie naší země vůbec. Ano, náš národ byl dvakrát v novodobé historii zrazen svými politiky, v roce 1938 a 1939, pokud beru ty dva roky jako jedno období, a pak v roce 1968. Ten už jsem zažil osobně, pamatuji se na tu atmosféru, cítil ten vztek, ponížení a i ono odhodlání bojovat. Namísto toho přišly výzvy, ať nikdo nic nepodniká, ať se lidé uklidní. Pár výjimek se přesto událo, největší pak na Vinohradské třídě, když Rozhlas volal o pomoc. Lidé tam stavěli barikády, proráželi nádrže ruských tanků a zapalovali je. Tam neozbrojení civilisté bojovali, tam i umírali za to, v co věřili.  

Na co jste jako Čech hrdý?

Máme v dějinách spoustu okamžiků, na které můžeme být hrdí. Čeští králové byli i císaři a jejich vliv na dění v Evropě byl enormní. A nebyli to jen panovníci, ale třeba právě i Jan Hus byl velmi významnou postavou v dějinách evropské církevní reformace. A v novodobých dějinách, respektive hlavně za II. světové války jsou to obrovské počty Čechoslováků, kteří bojovali na západní i východní frontě, v Africe nebo v Británii jako členové RAF. V domácím odboji byli pak nejvíce viditelní tzv. Tři králové (legendární odbojová trojice Balabán, Mašín, Morávek – pozn. red.). Já jinak až miluju motto kapitána Morávka, který říkal: Věřím v Boha a své pistole. To je úžasné a odhodlané prohlášení. Tihle lidé mě naplňují větší hrdostí, než když nějaký národní mančaft vyhraje v hokeji nebo ve fotbale. 

Kdy jste byl naposledy v kryptě?

Myslíte tu v kostele v Resslově ulici? No, už dlouho ne, naposledy někdy před osmi lety, kdy jsem tam doprovázel kolegy z britských speciálních sil SAS.  Někteří měli slzy v očích, protože to vnímali tak, že útok na Heydricha provedli jejich kolegové, jejich kamarádi, spolubojovníci, českoslovenští parašutisté, kteří absolvovali speciální výcvik u britského oddělení pro zvláštní operace. Pro ně i pro mě to byl silný emocionální zážitek. Jinak úmyslně říkám útok, slovo atentát použili jako první nacisté, aby tím zdůraznili, že šlo o teroristický čin, a pak stejnou terminologii převzali komunisté. Přitom šlo o vojenskou operaci, kterou provedli naši vojáci, na vojenský cíl. 

Když jste točil svůj film Nabarvené ptáče na Ukrajině, napadlo vás tehdy, že se tam podobné hrůzy budou dít o pár let později ve skutečnosti?

Ne, to ani náhodou. Ne v takovém rozsahu. Nenapadlo mě, že Rusko o pár let později zahájí obrovskou útočnou válku a napadne úplně celou Ukrajinu. Ale vnímal jsem už tehdy probíhající boj o Donbas. Ten film jsme roztáčeli v roce 2019 v okolí vesnice Svaloviči. A tam v místní tělocvičně měli „tablo“ a na něm už tenkrát fotografie padlých na východní frontě. A i když od nás byla válka daleko, přesto jsem si ji samozřejmě v souvislosti s filmem uvědomoval, uvědomoval jsem si, že i tam jsou děti, civilisté, uvědomoval jsem si, že to, o čem vypráví můj film, je realita, která se ve světě děje neustále.

Nabarvené ptáče je obdivovaný i oceňovaný film, ale některým lidem vadí krutost, kterou líčí. Neměl jste chuť některé vypjaté scény zmírnit?

Ale já jsem ono násilí netočil prvoplánově a explicitně, nikde není vidět. Já nejsem Quentin Tarantino, který se s tím nemazlí a nepáře. V celém filmu jsou hlavně scény, které vzbuzují ty největší kontroverze, když mlynář napadne nádeníka a vydloubne mu oči, a brutální vražda Ludmily v podání Jitky Čvančarové. Ale vidíte to na plátně? No nevidíte. Ty scény jsou tušené, každý divák si je v tu chvíli domyslí právě jen tak daleko, kam sahá jeho vlastní obrazotvornost. 

Proč to tedy někteří lidé nemohou rozdýchat?

Problém je v tom, že divák ví, že Nabarvené ptáče je svou výpovědí a ve své pravdivosti uvěřitelný příběh. Právě proto tak moc bolí. Na filmovém festivalu v Benátkách byl vítězným filmem Joker, který je násobně násilnější než Nabarvené ptáče, nicméně způsobil všeobecnou diskusi? Ne, protože je to fikce, zfilmovaný komiks. Ale o Nabarveném ptáčeti se díky jeho autenticitě mluvilo jako o skandálním dílu. Přesto bylo, či snad dokonce i právě proto, ptáče uvedeno po celém světě. I u nás bylo překvapivě přijato velmi dobře. Původně jsem si myslel, že na tak dlouhý, těžký film, černobílý, bez dialogů, bez hudby, přijde do kin tak patnáct, nebo třeba maximálně sedmnáct tisíc diváků, ale než přišel covid, tak film měl návštěvnost bezmála 101 tisíc diváků. To je velký úspěch pro jakýkoli film. Ukázalo se, že jsem českého diváka absolutně podcenil, že nemusí jít do kina jen na české romantické komedie, které jsou většinově všechny na jedno brdo. 

Vaše filmy Tobruk a Nabarvené ptáče jsou o válce. Je to náhoda, nebo je to téma, které vás provází?

O válce je jen Tobruk, to je klasické válečné drama. Ale v Nabarveném ptáčeti válka tvoří jen pozadí, kdy na předním místě je univerzální příběh o problému jinakosti, odlišnosti, rasových předsudcích, náboženské zaslepenosti, pověrách, o tom, co je zlo a dobro, ale určitě ne o válce jako takové. Válka je tam jen jako rám, který prostorově vymezuje samotné plátno, na kterém se odvíjí děj. Je jen součástí skládačky jako iniciační nástroj, který v lidech probouzí buď to nejhorší, nebo to nejlepší. Je to film o tom, že světlo jde vidět jen ve tmě. 

Jinak to nejde?

Takhle jsem přistupoval ke scénáři i k režii. Vše vychází ze základní úvahy, že náš svět stojí v principu na protikladech, kterými jsou v našich životech například světlo-tma, láska-nenávist, zdraví-nemoc, mír-válka, naděje-zoufalství. Na této úsečce, mezi těmito dvěma body našeho osudu lidská bytost neustále osciluje. S tím se pojí druhá základní otázka, byť trochu kacířská: Jak bychom poznali dobrého člověka, kdyby nebyli i zlí lidé? A do jaké míry potřebujeme zlo, abychom dokázali být dobří?

A jaká je odpověď?

Odpovědi si sám v sobě stále hledám. Neustále přemýšlím o faktickém stavu věcí, o tom věčném a nikdy nekončícím souboji světla a tmy, či dobra a zla, který probíhá kontinuálně a nikdy nemá vítěze. Jaký je tedy náš osud? Osud tvora zvaného člověk? Netuším. 

Jaké máte vzpomínky na Vinohrady, kde jste několik let bydlel?

Pozor, ne ne ne, nikdy jsem tam nebydlel. Na Vinohradech bydleli mí prapraprarodiče, v Krameriově ulici, dnešní Americké. Já jsem, prosím, holešovickej kluk, dětství jsem prožil u holešovického přístavu. Na Praze se mi líbí to, že každá čtvrť má svoji atmosféru, skoro pečeť. Ale Vinohrady vypadají úžasně a je pravda, že jsem čtyři roky v 80. letech žil v Mánesově ulici, kde jsem měl tehdy dívku. A mám vzpomínku na restauraci v Riegrových sadech, kde se uskutečnila v roce 1983 tajná schůzka studentů FAMU s Milošem Formanem při natáčení Amadea v Praze.

Jak to proběhlo?

Když jsem tu schůzku organizoval, hledal jsem prostor, kde bychom se mohli dobře ukrýt a být v bezpečí, protože Miloš byl na každém kroku sledován Státní bezpečností. A vedení FAMU tehdy řeklo, že pokud někdo ze studentů bude kontaktovat Miloše Formana nebo se s ním dokonce sejde, bude vyloučen z fakulty. Takže bylo jasné, že to nemůžeme udělat třeba U Fleků, a solitérní restaurace v Riegrových sadech pro to byla jak dělaná.

A utajilo se to?

Utajilo, nikdo nic neprozradil. Jinak pro zajímavost… Miloš estébákům na tu schůzku utekl, řekl jim, že jde venčit psa, zatímco přidělený řidič na něj čekal v autě. Tak to vzal od kina Květen nahoru kolem sokolovny až k restauraci, kde vlezl i s labradorem oknem do kuchyně, aby ho nikdo neviděl. Dodnes si z toho čtyřhodinového setkání hlavně pamatuju jeho jednu větu: Kluci, je to na vás. Vyhodnotil jsem ji na mnoho dalších let něco jako moje motto, které jsem si vždy psal na úvodní stránku do svého diáře. Bylo nás tam… Počkejte, tady mám z toho fotku, sedmnáct… Byl pořízen zvukový záznam na MC kazetách v jediném originálu, který mezi námi koloval. Až jednou můj kolega, kameraman Marek Bičan cestoval do Berlína, a někdo mu je ukradl ve vlaku s celou taškou. 

Pražskou 5, včetně divadla Sklep, prošly desítky umělců různých profesí a zvučných jmen. Kdo z nich je vám nejbližší?

V 80. letech, stejně jako ve 30. a 60., se osudem či náhodou urodila velmi silná generace. Pražskou 5 prošlo odhadem 180 lidí, samé velmi výrazné osobnosti české kultury. Mezi nimi i můj největší přítel malíř a sochař Jaroslav Róna. Komplikovaný člověk, umělec par excellence, zarputilý, tvrdohlavý, tvoří podle toho, co cítí, a ne s kalkulem s tím, co tzv. frčí, či co se bude dobře prodávat. Jarda mi vždy pomohl, když mi bylo nejhůř. Několikrát.

Co je pro vás natolik svaté, že byste to neporušil za žádných okolností?

Nekrást. 

Nic víc?

Masaryk říkal: Nebát se a nekrást. Bojíme se někdy všichni, to je normální. Jen je důležité, aby nás ten strach nepřemohl. To první se tedy stoprocentně naplnit nedá, to druhé ale ano. Takže nekrást. Nikdy. 

Kdyby se naše země, nedej bože, ocitla v ohrožení, šel byste ji bránit?

Šel, přestože už dva roky nejsem členem Aktivních záloh Armády ČR. Zákon to po šedesátce bohužel neumožňuje. Určitě bych šel, dokud bych byl schopen udržet pušku.  

ptala se: kla

Foto: Archiv V. Marhoula (kresba na str. 1: Miroslav Vomáčka)