Neptun má zvláštní pohled upřený na Gröbeho vilu

Spisovatel a diplomat Marek Toman je vinohradský rodák a hrdý patriot Prahy 2. Proto ani moc nepřekvapuje, že se jeho kniha Neptunova jeskyně váže k Vinohradům. Umí o nich nejen hezky psát, ale i povídat:

V Neptunově jeskyni jsou Vinohrady „ideálním městem“. Co je na nich tak zvláštního?

Už jen samotný jejich vznik – byly plánovány jako čtvrť vystavěná po vzoru velkých evropských měst, zejména pařížských bulvárů, a zároveň s dodržením nejvyšších životních a zdravotních standardů své doby. Byty byly koncipovány tak, aby se do nich lidé pohodlně vešli, domy měly tolik pater, aby v ulici všechno fungovalo, a myslelo se i na to, aby v okolí byl dostatek parků, škol, divadel. Vinohrady byly prostě naplánovány tak, aby se v nich dobře žilo, což lidé rychle pochopili a nastěhovali se tam. Zároveň na Vinohradech od začátku žili obyvatelé různých jazyků a vyznání, a vlastně to platí doteď.

Jsou Vinohrady čtvrtí elit?

To bych neřekl. Protože si je pamatuju ze svého dětství, kdy v 70. letech 20. století to byla naopak čtvrť lidí, kteří měli v životě to nejlepší za sebou – mnozí z nich přišli o své majetky nebo o práci, kterou by za normálních okolností dělali. Co je ale zajímavé, i v té době si Vinohrady udržovaly vzájemnou vlídnost mezi lidmi a dodnes je zde znát něco, co bych nazval prvorepublikovou elegancí. To je jejich charakteristický esprit. Ale že by nějak enormně páchly penězi, to bych neřekl.

Co bylo prvotním impulsem k napsání Neptunovy jeskyně?

Na Vinohradech jsem se narodil, ovšem pak jsem tam řadu let nežil. Tudíž jsem o nich mohl snít jako o svém rodišti a domově a až později jsem se na Vinohrady vrátil a vnímal tu čtvrť novýma očima. Prvotní impuls byla socha Neptuna, tedy jeho výraz a zvláštní pohled upřený na Gröbeho vilu. Přišlo mi, že ta tvář vyjadřuje spoustu emocí a dal by se kolem toho napsat příběh. Její výraz není nijak triumfální, je v ní zachycena i porážka, proto mě to zaujalo. Možná že sochař Schnirch promítl do Neptuna víc, než chtěl. 

Čím je pro vás Grébovka inspirativní?

Bydlím nedaleko a mým oblíbeným místem je umělá jeskyně a Neptunova socha, tam chodím nejčastěji a nejradši. Mám rád, když tam nikdo není, ale zrovna tak se mi líbí, když se před ní tančí nebo když probíhá umělecké fotografování. Skoro pořád se tam něco děje, to místo má pro mě zvláštní atmosféru.

Narazil jste při svém historickém bádání na historku, že Gröbe s rodinou v umělé jeskyni večeřel při svíčkách?

Setkal jsem se s tím, že byla zamýšlena jako prostor pro rodinné stolování, já jsem si představoval spíš snídaně a obědy nahoře na terase. Tomu to mělo sloužit, ostatně za první republiky i krátce po druhé světové válce byla před jeskyní restaurace.

Narazil jste v té historii na nějakou záhadu nebo neobjasněné místo?

Za bližší zkoumání by stál například osud zvěřince, který byl v horní části Grébovky, a po jeho poškození při náletu v únoru 1945 prý dle neověřené historky pobíhal ulicemi Vinohrad medvěd. Věrohodnější je, že tam byli klokani, které získal tým Bohemians. Nejsou to záhady, spíš lokální legendy.

V poslední době se objevila teorie, že Neptun vlastně vůbec není Neptun, ale jeho syn Triton, podle toho, co třímá v ruce. Neměli bychom tu sochu a vlastně i vaši knihu přejmenovat?

Tu teorii znám, myslím si, že to skutečně může být Triton, ale mně se líbí, když místo získá svou atmosféru, a třeba i se zavádějícím označením. Takže třeba každý Pražan zná Legerovu ulici jako Legerku, ačkoliv správná výslovnost by měla být Ležérova. Mně se v podstatě líbí, že nános času věci pozměňuje a nic bych neměnil.

Může být životní příběh Moritze Gröbeho, muže, který si splnil svůj sen postavit na Vinohradech neorenesan­ční vilu a obklopit ji krásnou zahradou, ale v závěru života moc šťastný nebyl, inspirativní i pro nás v 21. století?

Tak už to bývá, že s rodinami, které do svého snu investují veškeré rodinné jmění, to obvykle nedopadá úplně dobře. S tím jsem ve své knize také pracoval, je to příběh vzestupu a pádu, štěstí a prohry, velkých ambicí a zdravotních limitů. Porážky jsou pro spisovatele zajímavější než vítězství a možná, kdyby Gröbe prožil svůj život jako jeden velký úspěch, tak by to sice bylo hezké, ale čtenáři by se s tím těžko ztotožňovali. Každý má nějaké nesplněné sny nebo takové, které se splní, ale výsledek je úplně jiný, než jsme si představovali.

Ptala se: Martina Klapalová

Foto: David Konečný

Marek Toman: Neptunova jeskyně

Jeden muž si splnil životní sen a stvořil po vzoru italské renesance krásnou vilu se zahradou – svůj pozemský ráj. Tim mužem byl Moritz (psáno též Mořic) Gröbe a jeho Gröbeho vila v Havlíčkových sadech (lidově Grébovce). Jeho příběh ožívá v Tomanově mnohovrstevnatém románu, kde Grébovka a oživlý Neptun hrají hlavní roli na pozadí politických a společenských změn.

Další informace se dozvíte v knihovně v Korunní ulici v pořadu Láska, dějiny, architektura..., kde o historii Vinohrad a románu Neptunova jeskyně bude vyprávět spisovatel Marek Toman. Koná se v pondělí 12. října v 17:30.