Vzpomínka na Karlov (III. díl) – jaro
Jak se pozná jaro? Na Karlově ho prozrazovaly bíle a fialově kvetoucí šeříky, lípy a akáty v ulicích (ani jedna ulice zde nebyla beze stromů), na Fügnerově náměstí bílé bledule a sněženky. Na jaře měl co dělat i zahradník sídlící pod hradbami v Horské ulici. Měl zde domek a několik terasovitých políček do Folimanky.
A co že vlastně ten Karlov je? Většinou si ho každý představí na severním předmostí Nuselského mostu a v okolí chrámu P. Marie a sv. Karla Velikého. Ale Karlov je daleko větší, o čemž svědčí už dnes historické pojmy, jako např. porodnice na Karlově, nemocnice na Karlově, blázinec na Karlově, vodárna na Karlově. Už od nepaměti se tu mezi dětmi tradovalo, že hranice Karlova vedou takto: od Nuselského mostu severně ulicí Lublaňskou, pak západně ulicí Rumunskou a celou ulicí Na Bojišti do zahrady ústavu choromyslných. Odtud hranice Karlova vede jižním směrem přes parcely porodnice a po vrstevnici nad údolím Albertova a parku Ztracenka západně od Muzea Policie ČR do ulice Horské, pak po hradbách zpět k Nuselskému mostu.
Takto vymezený prostor nazývají starousedlíci Karlovem, jehož středem bylo Fügnerovo náměstí. Z tohoto prostoru také pocházely téměř všechny děti chodící do zdejší ZDŠ (v současnosti zrušené a sloužící k jiným školním potřebám). Každopádně toto území bylo takovým tabu pro žáky z okolních škol a jiných pražských čtvrtí. Po vzoru filmu Knoflíková válka tady totiž nebydlící děti občas přišly o knoflíky či o tkaničky do bot.
Nesmíme také zapomenout, že v polovině minulého století ještě nikdo ze zdejších obyvatel netušil, že tu bude jednou stát Nuselský most. Ulice Sokolská a Legerova nikam tehdy nevedly jako dnes; končily na hranici ulice Boženy Němcové u budov Dětské nemocnice (dnes zbořené). Automobilová doprava končila v podstatě ulicí Rumunskou, kterou se jezdívalo na Vinohrady. A protože tady nebylo tolik automobilů, ba přímo téměř žádné, sloužil jižní konec Legerovy ulice i jako hřiště. Těšili jsme se na jaro, kdy vypuknou po školním vyučování první mače. Ano, zde se od jara do podzimu prováděly urputné fotbalové boje. Brankami byly obrubníky chodníků, na něž se položily školní brašny, vozovka by la hrací plochou, na kterou vyběhla dvě mužstva, každé shodně po 4–6 hráčích. Po zápasech jsme teprve šli domů dělat školní úkoly.
Ještě na jaře jezdilo po Karlově každý den s uhlím či briketami několik nákladních aut, z nichž uhlíři putnami nosili topivo do sklepů domů nebo ho sypali do sklepních okýnek z chodníků ulic. Tehdy se tu netopilo elektřinou nebo plynem, a tak ve studených měsících býval Karlov zahalen do kouřových clon z komínů činžovních domů. Do doby zprovoznění magistrály to tehdy tady byla jediná ekologicky záporná činnost. Když na Karlově někomu došlo uhlí, zašel do obchodu s topivem v Lublaňské ulici. Zde si mohl půjčit jednonápravový dřevěný plošinový vůz, na něj naložit pytlované uhlí, nebo sadu svázaných briket, ale i drátem omotaná kola štípaného dříví či třísek na zátop. Kdo neměl vlastní dvoukolák, musel se spokojit s tímto plošinovým vozem s velkými dvěma loukoťovými koly, jež obepínala železná obruč. Jízda s těmito půjčenými vozy byla po karlovském dláždění ovšem strašná. Tahali je rodiče, ale viděl jsem je tahat i třemi dětmi. My děti jsme si je párkrát půjčily i pro sebe (vozy byly zaparkovány na chodníku před krámem) a vozily jsme se Lublaňskou nebo Tyršovou ulicí. Tahaly se za řetízek nebo za silný drát, a kdo byl vpředu, tak schválně řehtal jako kůň, který táhne bryčku.
Karlov si žil poklidným životem až téměř do konce 60. let, pak už to nebylo ono.
Na poštovní pohlednici asi z roku 1910 je Karlov se všemi svými dominantami. Vlevo věž kaple v porodnici, uprostřed hodinová věž jedné z nemocničních budov, věže chrámu na Karlově, vpravo je pak věž již neexistující Dětské nemocnice. Na pohlednici dále vidíme hradby, park Folimanka a železniční koleje z tehdejší Prahy na Smíchov.
Jan Dvořák